Neznámý chat ✔

•Kapitola 9•

Opatrně jsem otevřela oči.
Příšerná bolest hlavy a nateklé tváře mi bránily k rozostření pohledu.

Zahlédla jsem jen rozmazanou postavu vedle mě a spousta dalších v bílém oblečení okolo.
Máma a doktoři....

Chtěla jsem si oči promnout, ale levou rukou jsem ani nehla a bolestí jsem se začala okamžitě svíjet.
Ruka se mi celá klepala a příšerně štípala a bolela.
Byla jsem slabá, nezmohla jsem se ani na slovo.

Jsem v nebi?

„Neměla jste jí to říkat, paní Hellová," ozval se hrubý hlas a mámy nepřetržitý vzlyk.

„Ale stejně by se to dozvěděla," bránila se máma. „A udělala by to samé!"

„Ale teď byla ještě stále vyklepaná z lehkého otřesu mozku!" ozval se pisklavý hlásek.

„D-Dobře, omlouvám se," fňukla máma mezi vzlyky. „Je to moje vina, že se dcera zmrzačila."

Tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby kvůli mně měla máma pocit viny.

Rozbrečela jsem se. Cítila jsem, jak mi slzy stékají po tváři až po celém krku, kde se konečně vsákly do nemocniční košile.

„Koukněte!" vykřikl slabý hlas. „Ona pláče."

Máma rozpačitě trhla hlavou směrem ke mně.
Neudržela slzy štěstí a spolu s úsměvy a jásáním se rozbrečela na novo.
Silně mě objala. „Tohle už mi nikdy nedělej!"

Nemohla jsem tomu uvěřit. Oni mě zachránili!!!
Mohla jsem si užívat a netrápit se, ale teď mě čekají další scénky s tím neznámým chlapem.

Tak moc bych se s tím chtěla někomu svěřit, ale nemůžu.
Zabil by mě.

V téhle situaci jsem mohla dělat jen jedno. Přemýšlet. Prostě přemýšlet o té kruté budoucnosti, co mě čeká, až mě pustí ze špitálu.

***
Pondělí, týden po návratu domů

Bylo mi už dost fajn, hlava trochu bolela, ale v celku bylo vše v pohodě.

Ruku jsem měla zašitou stehy a zavázanou obvazem.
V určitém pohybu mě ruka drásavě bolela, ale i s největší snahou jsem jí ignorovala.

Uživatel se celý týden neozval, což mě zaskočilo, ale můžu za to být jedině ráda.

Dnes je další den z nejhorších dnů mého života. Pohřeb Keylly.
Ani si nedovedete představit, jak moc mi chybí a myšlenkou nad tím, že jsem se s ní naposledy pohádala, mi opravdu drásá srdce na kousíčky.

Tak hrozně mě bolí, vzpomínat na osobu, která jediná by mě pochopila a pomohla mi.
Jenže ta je teď pryč a vy se se vším musíte vypořádat sami.

S odporem jsem na sebe navlékla černé, široké šaty a do ruky jsem vzala velkou kytici ovázanou černou stuhou.

Dělá se mi špatně z té myšlenky, dávat kytici na hrob mé nejmilejší osoby.

Dokonce si troufám říct, že Keylla mi chvílema byla lepší, než můj bratr Steve.
Byla jako má sestra.

Nejradši bych se vším skoncovala. Hlavně s tím parchantem, který má tohle všechno na svých zádech doslova vytetovaný.
Děší mě to, že na těch zádech má ještě spoustu místa na další nechutný chování.

Otevřely se dveře.
„Už vyrazíme," hlesla nepřítomně máma.

Byla celá v černém. I na hlavě měla černý čepec a v ruce svírala plyšového medvídka, kterého Keylla u nás doma doslova zbožňovala.