Herečkou sobě navzdory

6

Na to mě oblékl do mikiny, můj batoh přidal do své tašky, kterou si přehodil křížem přes rameno, aby mu nepadala a měl volné ruce. Pak mě vzal do náruče.

„Postarám se o tebe Paige."

Otevřela jsem oči a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila co se děje. Luke Lewis mě nesl v náručí, tedy teď zrovna stál. Počkat počkat, my stojíme ve výtahu. Dům kde bydlím ale výtah nemá. Tohle zjištění mě probralo.

„Postav mě prosím."

„Dobré ráno šípková Růženko." Žertoval Luke a pomalu, až jsem si byla skoro jistá, že i neochotně, mě postavil na nohy.

„A teď mi řekni, kde to jsme!"

„Že by ve výtahu?" Usmál se.

Myslí si snad, že jsem pitomá? Možná jsem to vyslovila i nahlas, ale vědoma jsem si toho nebyla, protože Luke se znova usmál.

„Než se začneš rozčilovat, řekl bych na svoji obranu, že nést tě v náručí až k tobě domů, by byl pro mě asi úkol, který bych po tom dnešku nejspíš nedokázal splnit. Proto jsem vybral záložní plán. Bydlím kousek od tělocvičny, ráno se tam stejně zase budeme vracet, tak jsem myslel, že..."

„Zbláznil si se Luku? Já nemůžu jít k tobě! My dva přeci...Už vidím ten článek v bulváru <<Luke Lewis a Paige Whiteová byli přistiženi cestou k Lukovi domů. Luke si nesl Paige v náručí a co se dělo pak si můžou naši čtenáři domyslet, jejich fantazie může pracovat naplno. Do příště se pokusíme zjistit nějaké pikantnosti z jejich společné noci.>>"

Byla jsem nešťastná, Luke se jen dál usmíval.

„Paige, i kdyby se zítra něco objevilo v novinách, neber to tak tragicky. Je to jen bulvár a ti si vždycky napíšou jenom to, co se jim zrovna hodí."

„No právě, to mě děsí a leze mi z toho mráz po zádech."

Vystoupili jsme z výtahu. Byla jsem natolik zabraná do svých myšlenek, že ani nevím, jak jsem se ocitla u Luka v předsíni a hned na to jsem začala panikařit.

„Nemůžu tady zůstat, musím domů. Já...ty...od teď se budeme vídat jen pracovně, nechci, aby nás dva dávali dohromady. Nechci, aby se nějakej zatracenej pisálek šťoural v mé minulosti. Musím domů!"

Už jsem měla ruku na klice, když jsem uslyšela Luka jak se mě ptá.

„To ode mě prostě jen tak utečeš Paige? Bez vysvětlení? To jsem ti natolik odpornej, že utíkáš? Řekni mi to, ale chci slyšet pravdu. Já tě potom odvezu domů. A pak, je-li to tvé přání, bude náš vztah pouze a čistě pracovní."

Nechala jsem kliku klikou, otočila se a opřela se o dveře. Luke měl ve tváři tak smutný výraz, že mě z toho bodlo u srdce.

Proboha proč má tenhle chlap na mě takovej účinek? V jedný chvíli bych ho nejraději zabila a ve druhý ho chtěla rozesmát? Vířilo ve mně tolik emocí na které jsem nebyla zvyklá, chtěla jsem zpátky svůj klid, ale to bylo asi v této chvíli nesplnitelné přání. Pomalu jsem se sesunula dolů, kde jsem zůstala sedět, opřená zády o dveře, kolena přitisknutá pod bradou. Objala jsem si je rukama a na chvíli si položila čelo na ruce. Nastalo ticho, které po pár minutách přerušil Luke.

„Já tomu a hlavně tobě nerozumím Paige. Vstaň, dovezu tě domů."

Fakt super, teď chtěl Luke udělat to, co jsem po něm chtěla, ale já si najednou nebyla jistá, jestli to chci. Nerozuměla jsem ani já sama sobě, tak jak by mohl rozumět on mě?