Herečkou sobě navzdory

13

Ráno jsem se vzbudila už v půl šesté a napadlo mě, že bych mohla Lukovi oplatit jeho ranní péči, kterou mi celých čtrnáct dnů poskytoval. Rychle jsem se oblékla a provedla ranní rituál v koupelně. Pak jsem popadla peněženku a vyběhla ven, abych nám koupila něco k snídani v nedalekém pekařství, kolem kterého jsme chodili mučit svá těla do tělocvičny. Postavila jsem se do fronty, kupodivu to samé, napadlo i dalších pět lidí. Sledovala jsem a vybírala, co by tak mohlo posloužit jako snídaně, když mě najednou upoutaly noviny, které si četl pán přede mnou. Dívala jsem se na svojí fotografii, jak sedím na sedačce v kině a cpu se popkornem. Na text jsem neviděla, ale určitě stál za to. V hlavě se mi ho začaly tvořit scénáře toho, co všechno by v tom článku mohlo být, že jsem si ani nevšimla, že už jsem na řadě.

„Haló slečno, vy ještě spíte, už po třetí se ptám, co to bude?" Smála se na mě prodavačka.

„Já...omlouvám se, vezmu si čtyři koblihy, čtyři koláče, čtyři anglické rohlíky a šest briošek, ty vypadají obvzlášť lákavě."

„Bude to všechno?"

„Ano, děkuju." Zaplatila jsem a hnala se ven.

Ve dveřích jsem narazila na pána s novinama. Na co čekal? A pak mě to došlo. Na mě. Ztuhla jsem a polil mě pot.

„Koukám na vás slečno a říkám si, jestli jste to vy nebo ne..."

„Kdo bych jako měla být?" Zkusila jsem taktiku být za blbou.

„No tady, nový objev Luka Lewise." A strčil mi pod nos článek s fotografiemi.

Chvíli jsem dělala, že si článek prohlížím, šmankote, bylo tam toho mnohem víc, než jsem čekala. Někdo si dal opravdu záležet, aby nás šmíroval po celou dobu našeho společného včerejšího večera a nejen to, byly tam i fotky z předchozích dnů. Článek o mě a Lukovi, zabral celé čtyři velké strany bulvárního časopisu. No co teď? Zatloukat, zatloukat , zatloukat.

„Ne, to opravdu nejsem já. Myslíte si, že kdybych byla holka Luka Lewise, tak jdu ráno pro takovou snídani?" Teď jsem mu zase strčila já pod nos balíčky s pečivem.

„To by určitě Luke zařídil jinak, prachy na to má."

„No to asi máte pravdu." Přidala se k nám do debaty jedna postarší paní.

„Tak vidíte. Já zatím běžím pro snídani dětem a manželovi, protože jsem byla včera dlouho v práci a už jsem nestihla nic koupit. Na pohotovosti byl takový šrumec, tři bouračky a střevní epidemie."

Oba kývali hlavou, asi si představili, jak to mám těžký.

„Je pravda, že bych byla raději v kině a na večeři s manželem, ale to se nám nepodařilo už několik let. To víte, děti a nikdo na hlídání...A ona je na těch fotkách tak krásná, zatím co já, vždyť se koukněte."

A pán se kouknul.

„Máte pravdu, to nejste vy."

Potvrdil mi skutečnost, která byla víc než pravdivá, že zatím co na těch fotkách jsem se líbila i sama sobě, realita dnešního rána byla jiná. Tepláky, vytahané triko, které mělo svá nejlepší léta už dávno za sebou a na hlavě účes alá vrabčí, no spíš orlí hnízdo, mi na přitažlivosti moc nepřidali. A jakákoliv absence makeupu tomu nahrávala.

„Vždyť vám to říkám, no nic musím běžet, děti už doma nejspíš řvou hlady. Mějte se."

Proklouzla jsem kolem nich a spěchala zpátky. Po cestě jsem si a o tom snad nikdo ani nepochyboval, koupila ten zpropadenej bulvární plátek, chtěla jsem si ten článek, doma v klidu, přečíst.