Herečkou sobě navzdory

30

Věnováno Viky_Stark  :-)

Nejprve jsem šaty okukovala ve výloze, než jsem se osmělila a vešla dovnitř. Okamžitě ke mně přišla prodavačka.

„Mohu vám s něčím pomoct?"

„Ne, děkuji, jen se dívám."

Nemám ráda, když se na mě hned sesypou prodavačky a chtějí mi pomáhat, vím, že to mají v popisu práce, ale když budu chtít pomoct, tak si o ní přeci řeknu. Procházela jsem se mezi stojany, ale jiné šaty mě tolik neoslovily, jako ty černé. Ne že by nebyly ty ostatní pěkné, ale buď se mi nelíbil střih nebo barva.

„Opravdu nechcete s něčím poradit?" Zeptala se mě znova prodavačka, nejspíš byla z mého chození po obchodě nervózní.

Udělám jí radost.

„Ano. Ty černé ve výloze se mi moc líbí. Mohla bych si je vyzkoušet?"

„No určitě, pojďte do kabinky." Na to vzala jedny z ramínka a šla se mnou.

Když jsem pak vyšla ven, abych se prohlédla v zrcadlech, postavených tak, aby jste se viděli z více úhlů, bylo mi jasné, že s prázdnou pryč nepůjdu.

„Moc vám sluší, slečno."

„Jsou úžasné, líbily se mi na první pohled."

„Máte skvělý vkus."

„Jé, díky." Odpověděla jsem, ale v duchu jsem se smála, protože na vkus jsem měla Erin.

Je vidět, že mě nejspíš za tu dobu přeci jenom Erin něco naučila, tohle byly mé první slavnostní šaty a byla jsem hrdá na to, že jsem si je koupila a vybrala já sama. Erin by možná namítla, že na charitativní večeři jsou moc dlouhé a moc slavnostní, že by stačily jednoduché koktejlky, ale já prostě chtěla tyhle a že byly dlouhé bylo super, protože ukazovat jizvy jsem nechtěla. Třeba jednou nastane čas a já opět začnu nosit krátké sukně a kraťasy, ale ta doba ještě nedozrála. Pořád se za ty zpropadené jizvy stydím a na světě jsou jen dva lidi, před kterými se bez problému svléknu. Jistě jste poznali, že myslím Luka a Erin. Zase se mé myšlenky ubíraly jiným směrem, takže jsem vůbec nevnímala co mi dál prodavačka říkala.

„Omlouvám se, byla jsem zadumaná. Co jste mi říkala?"

„To je v pořádku. Ptala jsem se, jestli nebudete potřebovat k těm šatům kabelku."

„Díky za připomenutí."

Nakonec se mi nejvíc líbila a to i k šatům, malá černá, která vypadala spíš jako krabička, která měla nahoře u zapínání celkem čtyři kroužky, které byly ozdobené nenápadnými kamínky. Když jsem jí vzala do ruky a prsty prostrčila skrz ně, vypadalo to, že mám na prstech prstýnky. Nejspíš takový druh kabelky znáte, ale já jsem v té chvíli byla překvapená jako Kolumbus, když objevil Ameriku, že něco takového existuje a ten nápad mi připadal naprosto geniální. Někomu to může připadat jako kýč, ale mně se to líbilo a nemusím shánět jiný šperk, protože kabelka byla sama o sobě šperkem. Takové 2v1. S tím, jestli to je nebo už není moderní, jsem si hlavu nelámala. Pro mě bylo důležité, že se to hlavně líbí mně a ostatní se můžou jít bodnout. Když tak bude mít bulvár zase o čem psát.

Nakonec jsem se převlékla zpátky do svých maxi šatů a prodavačka mně šaty zabalila do takového to obalu na šaty a na kabelku jsem dostala tašku. O cenu jsem se nezajímala, ale je pravda, že při placení mi bylo na chvíli nevolno, šaty stály tolik, jako dohromady mé čtyři výplaty servírky v restauraci. Už jsem měla na jazyku, že je nechci, ale nakonec zvítězilo mé hříšné já, které ve mně probudil Luke Lewis, protože mi našeptávalo, abych neblbla a konečně si udělala radost, že budu svůdná a žádoucí, což se zase tak mému normálnímu já nelíbilo, přece jen bylo zvyklé na identitu šedivé myšky. Měli by se nejspíš obě mé já domluvit a zapracovat na nějakém kompromisu, nechtěla jsem vypadat jako schizofrenik.