Herečkou sobě navzdory

19

„Naše paní, lady Willow je raněná. Je tady nějaký felčar, který by jí ošetřil?"

Nevěřila bych, co dovede jedna věta. Nastalo totiž ticho, že by byl špendlík slyšet spadnout na zem. Všichni ztuhli a čekali co se bude dít dál. Pohled na mé čtyři rytíře v plné zbroji, vyděsil nejspíš každého. Jak by taky ne, všichni byli chlapi jako hora, každý s nějakou jizvou, jak se na pořádné žoldáky sluší a věřte mi, že maskéři dělali svoji práci víc než skvěle, kluci naháněli docela hrůzu. No, když o tom tak přemýšlím, ani já jsem nevypadala nejspíš moc přátelsky. Jizvy na mém obličeji vyvolávaly nefalšovanou zvědavost a bylo úžasné u všech pozorovat ten boj, jestli se můžou podívat nebo mají raději sklopit zrak. Na plné čáře vyhrávalo zvědavé civění. Rameno jsem měla od Normana profesionálně obvázané, ale rána nejspíš stále krvácela, krev prosakovala na povrch, kde tvořila rudé, pomalu se zvětšující obrazce. Raději jsem se na něj pak už nedívala, nechtěla jsem znova omdlít, už jen ta představa, že tam ta krev je, mi byla odporná. Bolelo to jako čert a mně se začali postupně vracet vzpomínky na týdny strávené v nemocnici a na bolest způsobenou mým otčímem. Otřásla jsem se, což neušlo Lukově pozornosti.

„Paige, co se děje? Proč se třeseš?"

„To nic není, jen mi to tady nahání strach, nevrátíme se zpátky?"

Luke jen zakroutil hlavou že ne. Ach jo.

„Co se to tady děje?" Ozvala se setra, která se právě vracela na své místo do recepce.

Norman se ujal slova.

„Tady slečna Whiteová má hlubokou sečnou ránu na rameni. Provizorně jsme to ošetřili, ale jak sama vidíte, stále jí to krvácí."

Sestra se podívala mým směrem.

„Dobře, tady je dotazník na vyplnění, ten mi pak vraťte a tady máte pořadové číslo."

„Říkám, že to potřebuje rychle ošetřit."

„Já vám říkám, že to máte tady vyplnit a vzít si číslo. Rychle ošetřit potřebují všichni, co tady čekají."

S tím Norman nesouhlasil, ale bylo mu to houby platné, sestra považovala jejich konverzaci za ukončenou.

„Slepice jedna." Ulevil si Norman, když se vrátil k nám.

My se zatím posadili na poslední místa v čekárně. Teda kromě mě, já zůstala sedět na erárním vozíku.

„Co je?" Byl zvědavý Evan.

„Máme tohle vyplnit, tady je pořadové číslo a čekat, vůbec jí nezajímá, co jí říkám."

„Jdu tam."

Než jsem stačila cokoli říct, stál už Evan u přepážky. Pokusil se sestru přemluvit po dobrým, pak i po zlým, ale nepochodil. Jediným výsledkem bylo to, že se na nás mračila a dokonce se k ní přidalo i pár čekajících, asi měli pocit, že je chceme předběhnout. Byla to ostatně pravda, Norman i Evan o to bojovali se slepicí v recepci, ale marně. Přezdívku slepice jsem jí už nechala, jak se totiž ukázalo, byla nepříjemná i na ostatní, což já nemám ráda. Vždy mě štve, když se třeba prodavačka tváří, že jí strašně obtěžuju, když se zrovna s košíkem postavím k její kase a ještě víc mě vytočí, když je pak nepříjemná i slovně. To byl případ i téhle sestry. Chápu, že to asi nemá jednoduchý, ale to ještě nemusí přenášet svojí negativní náladu na ostatní. Když jí ta práce nebaví, ať jde dělat něco jiného. Já se vždycky snažila být na hosty v restauraci příjemná a milá, i když se chovali jako idioti, co si myslí, že jim svět leží u nohou a za prachy můžou všechno. Věřte mi, že někdy to byl nadlidský výkon, být milá, protože nejraději bych je poslala do, no vy víte kam. Na druhou stranu takových hostů zase tolik nebylo a díky tomu, že jsem byla milá, jsem si někdy přišla na velmi dobrý zpropitný. Teď v tuhle chvíli jsem byla nejklidnější ze všech, protože čím později se dostanu do ordinace na ošetření, tím líp. Kdyby bylo po mém, vrátila bych se zpátky do karavanu a zašila si to bavlnkou. Jako bonus bych si mohla vybrat i barvu. Takhle budou stehy udělané jen bílým Orsilonem. Luke vzal od Normana dotazník.