Herečkou sobě navzdory

25

Ráno jsem se probudila ve chvíli, kdy se Luke akorát oblékal. Měl na sobě jen džíny a chystal si obléct tričko. Nezažila jsem hezčí probuzení, než teď. Pohled na Lukovu postavu se mi moc líbil a klidně by tak mohl zůstat, vůbec by mě to nevadilo.

„Dobré ráno." Popřál mi, když odhalil, že už nespím.

„Dobré."

„Jak je ti zlato moje, spala jsi jako zabitá, dvakrát jsem s tebou musel zatřást, abych zjistil jestli si na živu. Pokaždé jsi mě poslala do háje, což jsem bral za dobré znamení." Mrkl na mě.

Bylo mi jasné, že přehání. Usmála jsem se na něj.

„Je to mnohem lepší než večer. Ještě jednou se ti omlouvám za potíže, které jsem ti svojí lehkovážností, no spíš blbostí způsobila. Promiň."

„Omluva se přijímá. Zapomeň už na to."

„Norman určitě nezapomene." Postěžovala jsem si a tvářila jsem se smutně a naštvaně zároveň.

Luke si oblékl tričko a posadil se ke mně na postel.

„Promluvím si s ním zlato, jestli chceš."

„Ne, to nemusíš, promluvím si s ním sama, až na to seberu odvahu."

„Odvahu? Ty se ho bojíš?" Nevěřil svým uším Luke.

„Ne, to ne, jen mě ta jeho péče štve a myslím, že štvu i já jeho, proč by mě jinak furt tak peskoval? Nevím co jsem mu provedla, že si na mě zasedl."

Luke se usmál.

„Má o tebe starost, stejně jako já. Myslím, že cítí vinu za tvé zranění, to já ostatně taky Paige a rozčiluje ho, že neříkáš co se ti honí hlavou a v jakém stavu doopravdy seš. Má pravdu, že za bojové scény je zodpovědný on a tak po nás chce, aby všechno věděl první, pokud dojde k něčemu, co by mohlo někoho ohrozit."

„Ale..."

„Já vím, že jsi to myslela dobře, dotočit scény a pak se teprve starat o rameno, ale zkus se na to podívat jeho očima."

„Já jsem opravdu věřila tomu, že to nic není. Kdybych věděla, že je to tak blbý, tak bych se ozvala mnohem dřív. Věř mi. A včera ty léky jsem si nevzala schválně, já jsem měla plnou hlavu té svatby, pořád mi vrtalo v hlavě, jestli jsme nebo nejsme manželé a ta rána mě strašně bolela, že jsem prostě nemyslela na následky, proto jsem..."

„Počkej, počkej Paige, jaká svatba, jaký manželé?" Luke vypadal hodně překvapeně.

Jejda, chtěla jsem se ho na to zeptat, ale ne takhle, má pusa byla zase o několik kroků před rozumem. Takhle jsem si to nepředstavovala, no já si vlastně nic nepředstavovala, nějak na to včera večer nebyl čas, měla jsem jiné problémy.

„No, já, víš..." Dívala jsem se dolů na ruce v klíně, které nervózně muchlaly peřinu.

Luke mé ruce chytil do svých a držel je, abych s tím přestala.

„Paige, myslel jsem, že jsi souhlasila, že se podělíš o starosti, ale vidím, že to tak není. Nemůžu ti pomoct, když nevím s čím." Vzdychl si.

Vážně to dělám? No jo nejspíš jo, ale já to jinak neumím. Nenaučím se to ze dne na den. Asi se málo snažím a jestli mě Luke díky tomu opustí, tak budu totálně a naprosto v háji, ale budu si za to moct sama.