Herečkou sobě navzdory

37

Popravdě jsem o tom nijak nepřemýšlela, vyšla jsem z úkrytu a rychle jsem šla směrem k tomu volovi, kterej držel v šachu Luka. Naštěstí byl ke mně zády, tak mě neviděl, ale Erin ano a tak vykřikla strachy. Kluci vycítili co chci udělat a tak kumpánům zakryli ústa, aby kámoše nemohli varovat. Luke zachoval klidný obličej, myslím, že by se za to nemusel stydět žádný hráč pokeru, i když si dokážu představit, jaké emoce v něm musely vířit, když mě uviděl, že jdu směrem k nim. Divila jsem se, že se na mě ještě neotočil, protože srdce jsem měla až v krku a bilo tak hlasitě, že to musel každý slyšet. Vše mi přišlo jak ve zpomaleném filmu, ale trvalo to jen pár vteřin. Ve chvíli, kdy Erin vykřikla, jsem už stála za zády toho opilého kluka a v ruce jsem držela přívěšek meče od Evana, který jsem si po cestě sundala z krku.

„Teď ti ukážu co s tím nožem umím, budeš koukat..." vyhrožoval Lukovi opilý magor, ale nestačil to doříct.

V tu chvíli jsem mu přiložila hrot přívěsku na záda mezi žebra, přitlačila, aby měl pocit že ho ohrožuju něčím ostrým, druhou rukou jsem ho chytila pevně za vlasy a zatáhla, takže šel trochu do záklonu. Vůbec to nečekal, v tom byla má výhoda.

„Teď ti ukážu, co s tím nožem umím já, jestli ten svůj neodhodíš!" hluboký, chladný, smrtí zabarvený hlas, který jsem použila, zabral. 

Nikdo nebude na životě ohrožovat to, co je moje. Pomyslela jsem si. Díky adrenalinu a strachu o Luka jsem se cítila silná, ale moc dobře jsem věděla, že se sesypu, až bude po všem. Na tom mi v tuhle chvíli, ale vůbec nezáleželo, bylo mi to jedno, hlavně že Luke bude v bezpečí. Jen co jsem mu doporučila, aby nůž odhodil, tak to udělal. Nůž dopadl na zem, zvuk se rozlehl ztichlým parkovištěm až mně přeběhl mráz po zádech. Luke ho odkopl dál od nás.

„Teď si sebereš své ožralé kumpány a vypadnete od sud! Rozumíš?"

„Jo..." zaskřehotal.

„Já tě teď pomalu pustím a ty uděláš co jsme si domluvili!" už jsem mluvila svým hlasem, i když ještě nebyl zcela můj.

Pak jsem si pověsila přívěšek zpět na krk a teprve potom jsem pomalu pustila jeho vlasy. Zůstala jsem však ve střehu a udělala jsem dobře. Ten magor se otočil, chtěl vědět, kdo mu zkazil radost z útoku. Nejdřív na mě vykulil oči, když mu došlo, že jsem holka. Pak se naštval, když mu došlo, že jsem ho nejspíš ohrožovala malým mečíkem.

„Ty mrcho..."

Víc už neřekl, protože se válel na zemi. Ani nevím jak, ale má pravačka vystřelila a já mu ubalila pořádkou ránu.

„Zlomila si mi nos..." seděl na zemi, nos v dlaních a skučel.

Já tam stála, dívala se na něj, ale hlavně na krev, která přes dlaně pomalu stékala na jeho bílou košili.

A sakra.

Najednou jsem se ocitla v Lukově náruči. Nohy se mě třásly a ruce i celé tělo na sebe nenechaly dlouho čekat. Třásla jsem se jako sulc.

„Podívej se na mě, Paige!" přikazoval mi.

„Podívej se na mě, zlato...už je po všem...jsem v pořádku," neustále na mě mluvil, nejspíš nechtěl, abych se sesypala, ale hlavně abych neomdlela z pohledu na krvácející opilcův nos.

Konečně jsem se odvážila podívat Lukovi do tváře. Usmíval se na mě.

„Jak Willow zachránila Anguse."

Hned mi došla jeho slova a začala jsem se smát. Chechtala jsem se a do toho mi začaly téct slzy, takže jsem se z toho všeho nakonec rozbrečela. Luke mě nepouštěl z náruče. Zaslechla jsem sirény policejních aut.