Herečkou sobě navzdory

29

„Ahoj mami..."

„To bude na dlouho..." zašeptal pak mým směrem.

Zatím co Luke hovořil s matkou, došla jsem do prádelny pro suché prádlo a když jsem se vrátila, pořád spolu mluvili. Začala jsem prádlo skládat a postupně jsem ho uklízela do skříně. Vzpomněla jsem si, že bych měla mít ještě jeden náhradní klíč, který bude nejspíš nahoře v krabici s dokumenty. Vzala jsem si schůdky a vlezla na ně. Natahovala jsem se, abych vyndala správnou krabici a jak jsem se nejspíš zavěsila na polici, ta to nevydržela, sklouzla ze zarážek a spolu se mnou a všemi věcmi, které na ní byly naskládané, se poroučela na zem.

„Zavolám ti..." bylo poslední co řekl Luke matce a hnal se ke mně.

„Paige."

Ohromil mě strach v jeho hlase o moji osobu.

„Jsem v pohodě."

„Nestalo se ti nic?" zeptal se, když mi pomáhal na nohy.

„Ne, jsem jen trochu otřesená, protože jsem se pěkně lekla."

„O tom mi povídej."

„Je to dobrý, nic mě nebolí, jen trochu zadek, na kterým jsem přistála, jinak nic."

Luke mně prohmatával končetiny.

„Nic mě nebolí, pane doktore."

„To je dobře, víš jak jsem se lekl?"

„No jestli tak jako já, tak vím."

„Cos tam hledala Paige?"

„Tuhle krabici," ukázala jsem na plechovou krabici, která už měla svá lepší léta za sebou.

Bodejť by neměla, byla se mnou už dobrých pětadvacet let. Doslova jsem jí na mámě vyžebrala, protože se mi strašně moc líbila. Tenkrát v ní mamka přinesla nějaké sušenky a já jí umluvila, abychom je přendaly jinam. Pamatuju si, že jsem s ní tenkrát usnula v posteli, nechtěla jsem jí dát z ruky. Schovávala jsem si tam dětské poklady, pak dopisy od kluků a nakonec jen to, co pro mě mělo nějakou cenu. Nyní ukrývala všechny doklady, kupní smlouvu od bytu, maminčiny náušnice, fotoalbum a jiné drobnosti, mezi kterými byly na kroužku dva klíče, jeden od vchodu a jeden od bytu.

Seděli jsme vedle sebe, opření o stěnu a já ještě o Luka.

„Chtěla jsem ti dát klíč od bytu, aby sis mohl odemknout a nemusel jsi čekat na chodbě jako dnes," podala jsem mu je.

„Děkuji Paige," pohladil mě, když si klíče vzal.

„Chtěl jsem udělat to samé, sáhl do kapsy a podával mi kroužek, na kterém zacinkaly tři klíče.

„Dva jsou od bytu a ten obyč je od vchodu."

Navlékla jsem si kroužek na ukazováček a sevřela klíče v dlani.

„Děkuju."

„Já děkuju tobě zlato."

Chvíli jsme jen tak seděli, než jsem z krabice vyndala album a otevřela ho.

„Tohle jsem já když mi byl rok...tady mi bylo pět a tohle co držím je první knížka, kterou jsem si vybrala v knihovně...můj první školní den...tři fotky ze společné dovolené, byli jsme na horách a já si tam zlomila nohu...tohle je táta s mámou o vánocích...tady taky...táta asi měsíc před smrtí, tenkrát nikdo netušil, že brzy zemře...na poslední jsem já s mamku na výletě na hradě, vždycky se na něj chtěl taťka podívat, ale už to nestihl..." první slza mi stekla po tváři a ukápla přímo na maminčin obličej. Setřela jsem jí prsty.