Ráno jsem se probudil v posteli sám. Očima jsem hledal Yoongiho, ale nebyl ani ve své vlastní postele. Rychle jsem vstal z postele a hned jsem o něco, nebo spíš o někoho zakopl. Proboha. Můj obličej se stáhl zděšením. V duchu jsem se modlil, prosím jen ať se nepropudí. Pomalu jsem vstal a pomohl jsem Yoongimu se dostat zpátky do postele, ze které jsem ho nejspíš v noci shodil. "Jimine..?" měl pořád zavřené oči, ale i přes to mě oslovil rozespalým hláskem. "Jenom dál spi hyung" přikryl jsem ho svou zahřátou peřinou a pohladil jsem ho po vlasech. On se jenom více přikryl, tak že mu skoro nešla vidět ani hlava a dál spokojeně spal.
V krku jsem měl úplně sucho, tak jsem se rozhodl zajít si pro něco k pití. Dole na mě čekalo menší překvapení. Stůl v kuchyni byl úplně rozbitý, nevím proč, ale hned mě napadl Namjoon. Napil jsem se vody a šel jsem se podívat po ostatních. V obýváku nikdo nebyl. Prohledal jsem všechny pokoje a ani tam jsem nikoho nenašel. Nevěděl jsem jestli se mám začít bát, nebo se radovat. Ale asi jsem se rozhodl špatně, protože jsem se rozběhl za Yoongim do pokoje a začal jsem mu šeptat do ucha "Hyung jsme sami doma~" dokud se neprobudil a nepodíval se na mě těma svýma černýma očkama. "Jsi magor?"
