Desire /Niall Horan FF/

12. První zkouška ohněm

Užijte si novou část!

* * * * * * * * * * *

Nevím, kdy se Bella vrátila z procházky, nedozvěděla jsem se, jaká byla. Nehnula jsem se totiž z pokoje. Mamka mé sestře namluvila, že mi není dobře a spím, takže se na mě nedobývala. Dopřála mi klid, za což jsem jí v duchu děkovala, a zatímco já ležela v posteli a zkoušela se ponořit do četby své oblíbené knihy, z její ložnice znělo spěšné dupání. Opět. Jistě se u ní na podlaze znovu kupilo oblečení. Stejně jako předešlého večera...

Okolo čtvrté odpoledne toho na mě už bylo moc. Ty čtyři stěny mě mučily, braly mi vzduch, hnaly do očí slzy. Potřebovala jsem vypadnout.

Naházela jsem proto do tašky jen mobil, peníze a doklady a vyplížila se z domu. Doslova. Držela jsem se u stěn a s ušima nastraženýma naslouchala zvukům domu. Nechtěla jsem, aby mě mamka vyhmátla. Náš ranní rozhovor mi stačil.

Mé auto stálo na příjezdové cestě, jako by jen čekalo, až ho vezmu na vyjížďku. Bez přemýšlení jsem se tedy uvelebila za volantem, a než jsem vycouvala na silnici, zahlédla jsem za záclonou mamčin obličej. Chápavě na mě kývala hlavou, moc dobře věděla, že potřebuju prostor pro sebe. Ostatně, nikdo mě snad neznal lépe.

Dojela jsem za město, mířila jsem totiž k jednomu z odpočívadel, kterých se kolem Mullingaru nacházely stovky.

Irsko je nádherná země. Protkaná historií, dýchá na vás snad z každého místa, na které vkročíte. Nemluvě o té úchvatné přírodě, stálezelených kopcích, polích a loukách. Hory schované v mlžných oparech, desítky starobylých zřícenin okolo jednoho města.

Zaparkovala jsem svůj vůz a vystoupala po svahu nahoru, kde nerostl jediný strom. Nabízel se odtamtud tudíž úchvatný výhled nejen na můj domov, ale i vzdálené vesnice a jezera.

Zhroutila jsem se do trávy.

Ano, zvolila jsem dobře. Nic lepšího prostě udělat nešlo! Bella by mě do konce života nenáviděla, plnil se jí sen a nikdo neměl právo ho zničit. NIKDO. O to spíš, když jsem tím někým byla já. Nejbližší člověk, rodina. Kdyby se nemohla spolehnout na mě, pak na koho?

...

Mimo dům jsem strávila prakticky celé odpoledne. K návratu jsem se odhodlala, až když se na kraj začala snášet tma. Zjistila jsem, jak zkřehlé mé tělo je, uvědomovala jsem si ztuhlost, která se mi během hodin nehybnosti usadila ve svalech. Jak jsem mohla tak dlouho vydržet v jedné poloze?

...

Když jsem znovu zaparkovala na příjezdovce, všimla jsem si, že mamčino auto chybí a z oken obýváku ven proudí umělé osvětlení od televize. Modlila jsem se, abych uvnitř našla Bellu samotnou, jak si hraje na počítači nejnovější The Sims.

Jenže sotva jsem vkročila do předsíně, ozval se po mé levici výbuch smíchu. Ale nepatřil jen mé sestře. Kdepak. Jelikož srdce několikrát prudce zabouchalo a pak na jeden děsivě dlouhý moment vynechalo.

„Ahoj," strčila jsem do místnosti hlavu. Chtěla jsem jen dát najevo svou přítomnost. Zachovat se slušně. Prostě pozdravit a zmizet ve svém pokoji. Bez zbytečného protahování, bez dalších zdvořilostních frází.

„Lino!" zamávala Bella naléhavě, aniž by ovšem zrak odtrhla od obrazovky. V DVD běžel „Hotel Transylvánia", jeden z filmů, které jsem zbožňovala. „Pojď se k nám posadit!"

Niall po jejím boku na mě otočil hlavu. Jediné světlo zajišťovala televize, tudíž jsem nedokázala rozeznat, jaký výraz se mu v obličeji usadil. Podvědomě jsem ovšem něco tušila. A rozhodně to nebylo pozitivní.

„Promiňte, ale jsem neuvěřitelně unavená, nebyla bych dobrá společnice."

„Aspoň na chvilku!"

Povzdechla jsem si. Fajn, deset minut mě snad nezabije.

Namáčkla jsem se co nejvíc k pravému okraji pohovky, jelikož vedle mě seděl blonďák. Nechtěla jsem se ho ani dotknout, potřebovala jsem si zachovat aspoň zbytky zdravého rozumu. Což šlo samo o sobě dost těžko, když jsem ho měla tak blízko. A zároveň tolik daleko...

Jenže nakonec mi právě on udělal čáru přes rozpočet.

Než jsem se nadála, nenápadně se dotkl mé ruky, již jsem si klidně položila na koleno. Okamžitě však ucukl a zalapal po dechu. „Lino, Bože, máš hrozně ledové ruce!"

Bella se přes něj naklonila a zamračila se. „Ukaž!"

Natáhla jsem k ní tedy chvějící se dlaň, ačkoli onen třes neměl se zimou vůbec nic společného. Víc to jistě nemusím rozvádět.

„Kde ses toulala?" vytřeštila zrak. „Jsi úplně ledová!"

„No, víš, jak mi bylo dopoledne zle? Řekla jsem si, že to chce čerstvý vzduch. Tak jsem se potulovala venku. A zapomněla na čas..."

Cítila jsem zkoumavý pohled jich obou, ovšem neoplatila jim ho. Najednou na mě padlo neskutečné vyčerpání. Nechtěla jsem nic jiného než horkou levandulovou koupel, postel a spánek. Dlouhý, nekonečný spánek.

„No, tak se tu dobře bavte," vyskočila jsem na nohy, „nejlépe udělám, když se zkusím zahřát. Zatím."

Nesnažili se mě zadržet. Díky Bohu. Vlastně jsem té únavě byla vděčná, jelikož mému mozku zabránila v tvoření jakýchkoli konspiračních teorií. A to bylo dobře. Na jeden den se toho semlelo až moc.

* * * * * * * * * * * * * * *

Znovu moc děkuji za vaše pozitivní ohlasy, jsem neuvěřitelně vděčná za každého jednoho nového čtenáře ♥

PS: Nezapomeňte na novou velkou prázdninovou soutěž, odkaz na ni najdete v komentářích! =)