Desire /Niall Horan FF/

2. To je mi ale novinka!

Krásné prázdninové odpoledne! Abych vám ten čas volna trochu zpříjemnila, zde přináším další díl právě se rozjíždějícího románu. Pevně doufám, že si k němu časem najde cestu co nejvíc lidí, děkuju za podporu =) Mám vás moc ráda.

ENJOY IT!

* * * * * * * * * * * * *

Budu-li se držet časového harmonogramu, v 6:55 už jsme usedaly do mého malého červeného peugeotu a chystaly se vyrazit na lov. Ano, až tak. Použiju tohle přehnané slovo, jelikož jsem si dovedla docela dobře představit, jak to u informačního centra asi bude vypadat. Jedna velká dívčí válka. Místo kyjů ostré podpatky, místo bojových pokřiků záštiplné pohledy. Brrrrr.

„Baby you light up my worl like nobody else," spustila Bella zvučným hlasem. Navzdory únavě a ne právě příjemnému probuzení jsem se bez váhání přidala.

Silnice takhle po ránu zely prázdnotou, naštěstí, každý normální – na tohle slovo vkládám jasný důraz – člověk zřejmě ještě ležel v posteli a vychutnával pocit, že jednou nemusí vstávat do práce. Ach, Bože, jak ráda bych si to s nimi vyměnila!

„Máme štěstí!" vyjekla ségra nadšeně, jakmile jsme se dostaly na parkoviště u mullingarského kulturního centra. „Zatím je tu jen pár lidí... Víš co, běžím si stoupnout do fronty, až to tady celé obstaráš, přijď za mnou!"

Ani nečekala na odpověď, vyskočila z auta, práskla za sebou dveřmi a hnala na konec kratičké fronty, jako by jí za patami vypukl stravující požár.

Dívala jsem se, kterak se přidává k asi pouhým deseti lidem a bez problémů se tam s ostatními děvčaty dává do řeči. Pohazovala sebejistě vlasy, hlasitě se smála, pustila z hlavy veškeré starosti.

S povzdechem a opětovným přemítáním, co tam dělám, jsem vypnula motor a vystoupila. Spadl mi kámen ze srdce, jelikož naštěstí několik slečen přišlo v doprovodu rodičů, tudíž jsem se tam nemusela cítit jako ohrožený druh, který umístí při nejbližší příležitosti do muzea. Hurá, neměla jsem na krku nejvíc křížků!

„Lino! Nebudeš věřit, co jsem se dozvěděla!" popadla mě ségra neurvale za paži, jakmile jsem se k ní přiblížila. Na svých 16 let a drobnou postavu měla překvapivou sílu. „Šušká se o tom, že tenhle týden se tu Niall objeví! Chce prý pár dnů strávit doma!"

Vytrhla jsem se jí a promnula si bolavé místo, pracně za zuby udržujíc ublížené syknutí. „Znáš drby, ne? Někdo na internetu něco vypustí a lidé se pak můžou zbláznit. Nemluvě o překrucování zdrojů."

„Pfff," odfrkla si opovržlivě a obrátila oči v sloup. „Copak nevíš, že Directionerky jsou lepší než FBI? Však uvidíš, vrátí se nám ztracený syn!"

Nemohla jsem si pomoci, vybuchla jsem smíchy. Ten její vážný výraz ve tváři spolu se slovy prostě způsobil směsku emocí, která se mi vymkla zpod kontroly. Přičteme-li k tomu akutní nedostatek spánku...

Kupodivu, mé okolí se ke mně brzy přidalo. Netušili, čemu se smějí, ale zjevně jim to nevadilo. Nechali se nakazit.

...

Nohy mě začaly bolet už po krátké půl hodině. A to mě čekalo ještě minimálně sto osmdesát minut! Měla jsem si s sebou vzít nějakou židličku. Třeba tu taťkovu, na níž každý víkend seděl na břehu jezera a chytal lelky – pardon, ryby.

Neklidně jsem přešlapovala, neustále si hrála s telefonem a sotva na půl ucha vnímala Bellu, která s jednou stejně starou dívkou probírala, kam se asi poděli městští Kevinové.

Zachvěla jsem se zimou. Únor nebyl nejvhodnější dobou na takové akce. Stepovat kdovíjak dlouho na chodníku a prakticky se nemoci hnout z místa? Už nikdy víc!

Zvedla jsem hlavu k obloze. Nikdy!

Konečně odbila desátá a dveře městského centra se otevřely.

Za námi se mezitím utvořila dlouhá fronta dalších uječeně uječených slečen a člověk si musel dávat dobrý pozor, aby si své místo ubránil. Ostré lokty, hrozivé pohledy, skřípající zuby. Ovšem to jsem nezastala já, kdepak. Bell se o všechno postarala. Obdivovala jsem její cílevědomost a houževnatost. Nikdy si nenechala mezi prsty protéct jedinou příležitost. Na rozdíl ode mě.

Naštěstí se Mullingar na tento den připravil. A jak by také ne. Vždyť Niall Horan, ten sladký blonďák a člen nejpopulárnějšího boybandu současnosti v jednom, od nás pocházel, tím pádem čelní představitelé města věděli, co mají očekávat. K obrovským proskleným dveřím postavili uniformovaného dozorce se širokými rameny, jenž dovnitř pouštěl pouze omezený počet lidí.

Během pár minut jsme už práh překračovaly my s Bellou. Má sestra měla tváře zrůžovělé vzrušením a očima vytřeštěnýma těkala po místnosti. K okýnku „Tickets" jsem ji musela navzdory prvotní neotřesitelné sebejistotě vyloženě dostrkat.

„One Direction, že?" usmála se žena za pultem. Zatím jí v očích stále jiskřilo a rty hrály ryzím nefalšovaným vzrušením, no byla jsem si jistá, že po pár nekonečných, neustále se opakujících hodinách tuto masku překryje jiná. Rozmrzelá.

Nakonec jsem za svou společnici promluvila já. Neměla jsem na výběr, kdybych to neudělala, stojíme tam pravděpodobně dodnes. „Ano, prosím, 2 lístky. No, a pokud jsou ještě někam dopředu, bereme to bez váhání."

„Tak se podíváme, co tu máme," zamračila se na monitor počítače. „Aaaa, druhá řada. Vyhovuje?"

„Skvělé," přikývla jsem, zatímco Bella vedle mě lapala po dechu a potichu si něco mumlala. Zachytila jsem pouze slova jako „Bože", „Blízko", „Neuvěřitelné", a jakmile mě hrubě popadla za zápěstí, tichounce jsem vyjekla.

Netrvalo dlouho a v ruce jsem držela lístky, ještě teplé z tiskárny, pro něž by půlka holčičí populace i zabíjela.

Jakmile jsme se dostaly zpět na čerstvý studený vzduch, padla mi sestra kolem krku. Ovšem tak nečekaně, až jsem zavrávorala a rovnováhu chytila takřka na poslední chvíli.

„Lin, já tě miluju, víš o tom?" křičela nadšeně, v očích se jí sbíraly slzy. „Moc děkuju, žes souhlasila a na koncert se mnou půjdeš. Moc to pro mě znamená! Nedovedeš si ani představit..."

Pokud jsem kdy předtím přemýšlela a sebe samu proklínala za to, na co jsem to kývla, při pohledu do jejího rozzářeného a tak neuvěřitelně šťastného obličeje se všechny pochybnosti rozplynuly. Ať mě čeká cokoli, za TOHLE to stojí.