Desire /Niall Horan FF/

25. Opojení

,,No konečně," vydechl Niall, jakmile jsem vzala za kliku. V tlumeném světle chodby stál sám, kluci zřejmě zalezli do svých pokojů. Můj unavený mozek nějak nedokázal pobrat, proč blonďák neudělal to samé. ,,Kdyby ses neozvala, snad bych dveře i vykopl."

Přistihla jsem se, jak se mi z hrdla dere chichotání. Sakra, co se to se mnou děje?

,,Lin, jsi v pořádku?" naklonil hlavu. Ach, vypadal tak roztomile!

,,Nikdy mi nebylo líp!" V hloubi duše jsem věděla, že je to lež. Ale tělo nějak ignorovalo vše, o co se snažil mozek. Jakoukoli racionální myšlenku potlačilo hned v zárodku. ,,Cítím se, jako bych plula na obláčku!" Tentam byly všechny starosti, trápení. Začínala jsem rozumět, proč většina lidí tak ráda sahala po chlastu.

Niall se zamračil, prosmýkl se kolem mě a rázně vpochodoval do pokoje.

,,Co si to dovoluješ?" vykřikla jsem rozhořčeně a pro jistotu za ním zabouchla. Pozdvižení jsem v hotelu fakt způsobovat nechtěla.

Beze slova se sklonil ke stolku a vítězoslavně zvedl téměř prázdnou láhev od vína. ,,To jako vážně? Lino, máš tohle zapotřebí?"

Vytrhla jsem mu ji. Jak se vůbec opovažuje mě tu moralizovat? ,,Do toho ti vůbec nic není!"

,,Jasně že je! Pitím Belle moc nepomůžeš!"

,,Fakt myslíš, že je tohle jen o Belle?" Jako by se alkoholový opar pomalu vytrácel, na jeho místo nastupoval vztek. A to vztek na celý svět. ,,Nevíš vůbec nic!"

Vmžiku stál u mě a modré oči trhaly na kusy všechny okovy, kterými jsem spoutala své srdce. Ukázalo se to jako ztráta času, nezvládlo se od Nialla zkrátka jen tak oprostit.

,,V tom případě mi to vysvětli," zašeptal. ,,Pověz mi o všem, co tě trápí."

Mé rty navzdory rozumu vykouzlily jediné slovo. ,,Ty."

Niall se chvíli tvářil opravdu nechápavě, vzápětí mu však rysy problesklo poznání. S odpovědí se neobtěžoval. Zřejmě pro něj slova byla příliš banální, příliš... laciná. Místo toho vzal můj obličej něžně do dlaní a políbil mě.

Nebránila jsem se hned. Možná za to mohl alkohol, možná únava a celkové nervové vypětí. Pravdou však je, že jsem víc než ochotně spolupracovala. Vím, zasloužila bych si proplesknout, ovšem city umí být zrádné. Zvlášť když se nenaučíte účinné obraně.

,,Zas tak opilá nejsem, aby mi nedošlo, co se tu děje," zamumlala jsem nakonec do jeho sametově hebkých rtů. Do těch, co tak sladce chutnaly... Ach ne, už to dělám zase!

Niall se pousmál, cítila jsem to, aniž by se mě však přestal dotýkat. Zatraceně špatně se mi přemýšlelo, můj mozek si vzal dlouhou dovolenou. A to zrovna ve chvíli, kdy bych ho tak moc potřebovala!

,,Možná je tohle to nejlepší, co se mohlo stát..."

Odtáhla jsem se od něj. ,,Co tím myslíš?"

,,Lin, nehraj to na mě. Mluvím o tom, jak se mi neustále vyhýbáš. Utíkáš přede mnou. Teď ti něco povím." Poslední věta nepostrádala výhružný podtón, a to se mi ani trochu nelíbilo. Bezděky jsem udělala krok vzad.

,,Měla by ses přestat chovat tak zatraceně správně!"

Nadechla jsem se k dlouhému protestu, jenže nakonec mi z úst nevyšlo jediné slovo. Niall měl totiž pravdu. Většinu života jsem strávila neustálým přemýšlením a obavami, abych někomu neublížila. Vlastní pocit pro mě byl až na poslední příčce pomyslného žebříčku hodnot.

Přesto všechno jsem nedokázala udělat, po čem toužilo mé srdce. Tesknilo po blonďákově náruči, jeho konejšivé blízkosti. Ale to... to nešlo. V jiném životě možná. Snad...

Zřejmě pochopil. Četl ve mně jako v otevřené knize. Další důkaz, kolik pro mě ten kluk znamenal. Málokomu jsem dovolila nahlédnout do mé ztrápené duše.

,,Pověz mi jedno," šeptnul. ,,Cítíš ke mně něco?"

Odvrátila jsem zrak. Jeho oči barvy oceánu lámaly i ty poslední, velmi hluboko ukryté zábrany, jako by byly z papíru.

,,Teď se odpovědi nevyhneš."

Skousla jsem ret. Ale já se jí musím vyhnout! Nemůžu mu narovinu říct, kolik pro mě znamená. I když vytáček asi nebude třeba, byl by úplný hlupák, kdyby si neudělal představu.

,,Tvé mlčení je jasnější než všechna slova," pronesl potichu, na líci mě zašimral jeho dech. ,,Proč ubližuješ nám oběma?"

Nechtěl mi kázat, jistě ani nezamýšlel vyvolat ve mně pocit viny. Ale přesně to se mu povedlo. Cítila jsem se mizerně, ke všemu se mi ještě začal houpat žaludek. Ze mě a alkoholu se nikdy nestanou přátelé.

,,Tohle je na mě zrovna teď až příliš hluboká konverzace," položila jsem si paži na čelo. ,,Není mi dobře."

,,Neumíš moc pít, co?"

Tehdy jsem zavrávorala. Niall mě zachytil právě včas, jinak bych se hezky zblízka seznámila s hotelovým kobercem. ,,Dobrá, je čas jít si lehnout."

Víc si nepamatuji.

Vzbudila jsem se druhý den ráno, do tváří mě bodalo ostré světlo a jen zhoršovalo počínající migrénu. S heknutím jsem se převalila na druhý bok. A do někoho narazila.

Vytřeštila jsem zrak. Sakra, co dělal Niall v mé posteli? A proč byl do půl těla svlečený?

No moment...

Na posteli jsem se vymrštila a z plných plic zavřískala.

KDE MÁM OBLEČENÍ?!

* * * * * * * * * * *

MILUJU VÁS! DÍKY!