Desire /Niall Horan FF/

15. Tak to moment. Nikam nejedu!

Když už jsem si myslela, že ten úděsný večer skončil a já můžu konečně polevit v ostražitosti, dveře ložnice se rozrazily podruhé a dovnitř doslova jako uragán vpadla Bella. Tváře měla zčervenalé vzrušením, v očích svítily nadšené jiskřičky.

Obrnila jsem se a očekávala útok ve formě blonďatého ďáblíka. Protože koho jiného by se nadcházející rozhovor měl týkat? Ostatně, všechna témata v uplynulých hodinách směřovala jen a pouze k němu.

„Niall už odešel?" zeptala jsem se jakoby nic, předstírajíc, že mě strašně zaměstnává kniha v mých rukou. Ačkoli na tom nebyla ani špetka pravdy. Nevnímala jsem jediné slovo, po němž můj zrak putoval. Klečela jsem na své posteli, zatímco projekt stále ležel zapomenutý na koberci, a nijak mi to nevadilo. Kdybych chtěla pokračovat se studiem, nedopadne to dobře. Za to bych si jistě neodnesla ani jeden bod.

„Ne, kdepak," skočila na matraci vedle mě, až se celá zakolébala. „Čeká v kuchyni, jdu se tě totiž na něco zeptat!"

Trhnutím jsem zvedla bradu. Nevěděla snad... Ne, kdepak, nic nevěděla. To by se tvářila jinak, určitě by jí na rtech neseděl tak neuvěřitelně spokojený úsměv. Dávala se do mě panika. Klid, Lino, hlavně dýchej. „Mě? Zeptat? O co jde?"

Uvelebila se v tureckém sedu a upřela na mě štěněcí pohled. Předzvěst. Předvoj. To téma se mi nebude ani trochu líbit.

„Víš," začala pomalu, na můj vkus snad až příliš pomalu. „Niall zítra odjíždí s kluky do Dublinu, mají tam po sobě dva koncerty a pak se vrací do Londýna. Nabídl mi, jestli bychom nechtěly jet s ním."

Zbledla jsem, ve tvářích mi nemohla zůstat ani trocha barvy. „M-my?"

„Jasně," vypískla. „My obě! Asi ví, že samotnou by mě mamka nepustila. Vlastně, ani bych bez tebe nikam nevyrazila. Třeba se do jednoho z kluků zamiluješ! Víš, jaké by to bylo úžasné? Kdybychom vyráželi na dvojité rande?"

Držela jsem křečovitý úsměv a trpělivě poslouchala její štěbetání. Dvojité rande. Hech, to těžko. Já už se totiž stačila zakoukat. Bože, proč jen musí být všechno tak složité? Složité a bolestivé? Co mám teď dělat?

„Bello," přerušila jsem ji, „já myslím, že tentokrát by naši udělali výjimku a na těch pár dní tě s Niallem pustili. Já u toho být nemusím! Mám moc učení do školy, vidíš ten projekt? Nejde mi to a nestíhám, prostě-," skoro mi došel dech, má sestřička mě přerušila v pravou chvíli. „Lino, neblázni a nekaz mi radost! Jak dlouho už se spolu chceme podívat do Londýna? Hm? Jsi mladá, život není jen učení! A bez urážky," nakrčila pohrdlivě nosík, „ale na to, kolik ti je, se vůbec neumíš bavit."

Její poslední poznámka se mnou vůbec nehnula. Měla jsem na starost mnohem horší věci. Ach, kdyby jen věděla o skutečném důvodu mého vykrucování. Samozřejmě jsem však držela jazyk za zuby. TOHLE se Bella nikdy nedozví... Nesmí. Ať si radši myslí, že jsem prudérní zapšklá osoba, která nestojí o zábavu. Pořád lepší než povědět jí, co pro mě Niall znamená.

„Takže já mu půjdu říct, že pojedeme, ano?" vyložila si mé další mlčení po svém a ladně seskočila zpátky na zem.

Natáhla jsem se po její paži. „Není to dobrý nápad. Nejlepší bude, když zůstanu doma a vy dva si užijete pár pěkných dní." Tato slova mi ze rtů splývala velmi těžko, chutnala hořce. Rozum se neshodl se srdcem, hlava mě třeštila a chtělo se mi brečet.

„Nenechám tě zahrabat se doma! Lin, plní se mi sen! Přeju si, abys byla jeho součástí."

V té chvíli se mi z očí rozkutálely slzy. Bella se natáhla a pevně mě objala. Mylně se domnívala, že mě její slova tak dojala. Ve skutečnosti však křičelo mé svědomí a hustilo do mě, jak příšerný člověk jsem. Jak jsem to své malé sestřičce mohla udělat?

Když za ní zapadly dveře, přetočila jsem se na břicho a zabořila hlavu do polštáře. Vzlykala jsem, mé tělo se třáslo. Proč tohle Niall udělal? Nemohl to nechat tak? Buď odjet, aniž by se o nás dál zajímal, nebo s sebou vzít jen Bellu? Co s tím mám já? Jen to bolí, nic jiného... Nemyslel si snad, že... věc, co se stala, bude pokračovat za zády mé sestry... Ne, to jistě ne... Svědčilo by to pouze o pokrytectví. A to mi k němu nesedělo.

„Drahoušku?" zazněl ode dveří mamčin tichý hlas. Ani jsem ji neslyšela brát za kliku... Beze slova jsem se vytáhla na kolena a rozpřáhla paže. Nepotřebovala jsem nic jiného než objetí. Žádné soudy, žádné vyptávání a už vůbec ne nějaké řešení.

Ne v té chvíli.

„No, jen se vyplač," její náruč mě pevně sevřela a já se k ní přivinula.

Já a Bella... Vždycky jsem z nás dvou byla ta silnější, již nic nerozházelo. Nebo tak nás alespoň lidé vnímali. Avšak i já občas měla slabé chvilky, kdy jsem potřebovala zvednout stavidla svého sebeovládání.

* * * * * * * * * * * * * * *

Snad jste si díl užili, díky za podporu! ♥