Desire /Niall Horan FF/

18. Takový život oni vedou?!

Dle očekávání náš příchod způsobil hotové pozdvižení. Sotva jsme prolezli těmi dveřmi, lidé se překotně zvedali od stolků, malým prostorem se rozléhalo skřípění kovových židlí o podlahu a já úměrou s tím vnímala nutkání zdrhnout. Na takový život bych fakt neměla.

Ustoupily jsme s Bellou do bezpečné vzdálenosti, stejně by nás brzy někdo nevybíravě odstrčil, přinejlepším, a pozorně se na scénu před sebou zadívaly.

Fascinovala mě jedna věc. Z celého toho humbuku. Ona totiž musela člověka až praštit do očí! Ptáte se, o co šlo? Jak uvolněně se kluci tvářili. Při každém podpisu se nezapomněli pousmát, před fotoaparáty neuvěřitelně blbli. Skoro spontánně. Bylo mi jasné, jak jim celý ten svět, v němž se ocitli, musel někdy lézt na nervy, avšak pro fanoušky by evidentně udělali cokoli.

Zachránit je musel až Paul.

Nakonec to tedy dopadlo tak, že je imaginárním bičíkem hnal před sebou z kavárny a oni na nás přes rameno křičeli, co jim máme objednat. Jeden přes druhého, nerozpoznatelný šum hlasů. Navzdory tomu bych nejradši bouchla smíchy. Asi počínající hysterie.

„Teda," hvízdla Bella, když jsme u pultu čekaly na svou objednávku. Moje srdce hnalo, kdyby mi změřila tlak, tonometr exploduje. „Být toho přímým svědkem je něco jiného než se dívat zprostředkovaně na internetu."

„Tak je to vždycky," zadívala jsem se oknem na ulici, kde v jemném větříku šuměly listy stromů, „každá situace je úplně jiná, když můžeš být přímým účastníkem. Když se tě nějak... osobně dotýká."

Chvilku bylo ticho. Má sestra zřejmě zpracovávala, co jsem právě vypustila z úst, ovšem nakonec se vzpamatovala. Jestli se jí má slova dotkla, nic na sobě nedala znát. Svým typickým stylem pohodila hlavou a zpříma se na mě zahleděla. „Mimochodem, došlo ti, doufám, že s tebou Harry v tom autě flirtoval, viď?"

Vytřeštila jsem zrak. Nenápadně jsem se kolem sebe rozhlédla, čistě abych se ujistila, zda nás někdo neposlouchá, a přiškrceně odpověděla: „Bello, ty ses dočista zbláznila."

„Nechci se tě dotknout," vyplázla jazyk, „ale z nás dvou jsem to já, kdo se v klucích vyzná o něco líp. Takže se nad tím zamysli."

Zapomněla jsem v té chvíli snad všechno, dokonce se ztratila i moje schopnost mluvit.

„Tady je vaše objednávka," dolehl ke mně tlumený hlas slečny za pultem. Má sestra si celý náklad bez váhání převzala, zaplatila a s potutelným úsměvem zmizela venku. Mě prostě nechala stát v té mrňavé kavárně, samotnou, pohrouženou v myšlenkách. A vystavenou nenávistným pohledům, které po mně házely náctileté slečny.

Zatraceně, co tou svou poznámkou sledovala? Se mnou přece nikdo neflirtoval...

Už jsem své přítomnosti na tomto bláznivém výletě litovala. Proč jsem jen nezůstala doma? Měla bych právě teď dřepět nad projektem do školy, lámat si hlavu se zdroji, z nichž budu čerpat, a dělat vše pro to, abych dostala výborné ohodnocení. A místo toho si nechávám dobrovolně dláždit cestu do blázince...

„Lino, šup," nakoukl dovnitř rozesmátý Louis, „musíme jet. Sice jsme v Dublinu za necelých třicet minut, avšak nikdy nevíš."

Přikývla jsem a zhluboka se nadechla. Pokud jsem se chtěla vyhnout čemukoli, co se mohlo stát, byla jediná možnost: vydat se odsud po svých zpátky do Mullingaru.

Heh, možná jsem blázen, ale ne zas tak velký.

...

„Tady budeme bydlet?" zalapala Bella po dechu, jakmile Paul zastavil před obrovským hotelem přímo v centru města. Nakláněla se přese mě k oknu, oči zeširoka otevřené, bylo jí ukradené, že mi zamezuje v jakémkoli přístupu k čistému vzduchu. Jejž mé plíce nutně potřebovaly, hih.

„Myslím, že se tu pro vás najde nějaká zábava, až budeme dřít na večerní vystoupení," zazubil se Zayn, upravil kšiltovku a naklonil se k Paulovi. „Vezmi nás radši k zadnímu vchodu, prosím... Je tady až moc lidí."

„Počkej," přerušila ho má sestra, „a nemohly bychom se na tu vaši zkoušku jít podívat? Prosím prosím, známe to pouze z fotek a videí. Bude to nezapomenutelná věc!"

Složila jsem tvář do dlaní, čímž jsem se částečně chtěla před ostatními schovat. Má líčka totiž plála sytě rudou barvou. Přišlo mi prostě nevhodné cpát se klukům do programu. Neměly bychom jim vzdávat dík už za to, že nás s sebou vůbec vzali?!

„To není problém," odpověděl Niall. Tak nějak jsem cítila, že spíš než Belle ta věta patří mně, ale ani jsem se na něj nepodívala. Každý by totiž hned na první pohled poznal, co k němu ve skutečnosti cítím. A to jsem nesměla připustit.

„Naobědváme se a můžeme vyrazit do arény."

Zabořila jsem se o něco hlouběji do sedadla. Škoda že ještě nikdo nevynalezl teleport. Právě v té chvíli by se mi doopravdy hodil.

* * * * * * * * *

Doufám, že jste si osmnáctý díl užili, díky za vše, vaše podpora je neocenitelná. Mám vás ráda! ♥

PS: Uvažovala jsem na čtenářským ASKem. Kdyby vás cokoli zajímalo, kdybyste se chtěli na cokoli zeptat, neváhejte napsat na e-mail: petra.wattpad@email.cz (nebudu vaši adresu nikde uveřejňovat, nebojte =))