Desire /Niall Horan FF/

22.+23.díl

22.DÍL: Procitnutí

Netuším, jak kluci tak narychlo sehnali Paula, ovšem pravdou je, že sotva jsme se dostali z arény zpátky na zadní parkoviště, už tam čekal nastartovaný minibus. Muž držel ruku na řadící páce, připraven vystartovat, jakmile se usadíme. Beze slova jsme tudíž nastoupili dovnitř, uvelebili se na sedadlech a vyjeli do Nemocnice sv. Beatrice.

Po celou dobu jsem seděla jako v křeči a nervózně si hrála se zapínáním svého stříbrného náramku. Rodiče nám – mně a Belle –, kdysi darovali k Vánocům úplně stejný, abychom k sobě měly coby sestry ještě blíž. Chtěli upevnit naše pouto.

Pouto...

Z očí se mi znovu začaly hrnout slzy jako hrachy. Stékaly mi po tvářích a mizely za límcem lehkého kabátku, který jsem si přes sebe ledabyle přehodila, ovšem nezapnula.

„Lin, neplač," chytil mě Niall pevně za ruku, nedbajíc pohledů, jimiž nás kluci propalovali. Pojednou jsem se mu nevytrhla, naopak jsem jeho dotek vítala jako něco nesmírně posilujícího a uklidňujícího. Stisk jsem mu tudíž bez dalšího zaváhání oplatila.

„Bella bude v pořádku. Je to silná dívka, v tom se ti podobá. Neměj strach."

Jen jsem z posledních přikývla a dál nehnutě zírala z okna. Všechno mi bylo ukradené. Dokonce i ta šuškanda, jež se rozběhla mezi ostatními. Prostě všechno.

Konečně jsme se dostali na místo. Paul snad ani nestačil úplně zastavit a já už vyskakovala z auta a hnala se do nemocničního vestibulu, odkud vedla chodba na recepci lůžkového oddělení. Matně jsem se na ty bílé stěny a nepříjemný pach pamatovala, avšak než se stačila spustit lavina bolestivých vzpomínek, zavřela jsem je na závoru. Neměla jsem právo zaobírat se sebou samou, má malá bezbranná sestřička mě potřebovala...

Netuším, zda kluci běželi za mnou. Ani jedinkrát jsem se neobrátila.

„Promiňte," dostala jsem se konečně celá udýchaná na recepci, „jdu za Bellou Deanovou, je to má-má sestra."

Postarší žena ke mně zvedla jasné modré oči schované za tlustými skly brýlí a soucitně přikývla. „Ano, přivezli ji asi před hodinou."

„Jak je na tom?"

„Pár zlomených žeber a otřes mozku. Naštěstí žádné vnitřní zranění nebo krvácení. Avšak určitě si ji tu necháme několik dní na pozorování, čistě pro jistotu."

„Můžu za ní?"

Zvědavě pohlédla přes mé rameno. „Ano, ale na pokoj bych doporučovala jít pouze dvěma lidem. Nechceme pacientku zbytečně rozrušit, potřebuje odpočívat. Místnost číslo 9."

Takže tady mám odpověď, chlapci mě bez váhání následovali. Asi jsem byla ještě v šoku, jelikož mě jejich starost dojala. Slzy jsem ovšem zamáčkla, což představovalo nadlidský úkol, vděčně přikývla a ukázala ženě záda.

„Nejlepší asi bude," promluvil neochotně Harry, „když s tebou půjde Niall."

Povzdechla jsem si. Měla jsem čekat, že se něco takového stane. „A-asi ano. Pokud se Bella probere, moc ráda ho uvidí."

Neposkytla jsem mu možnost odpovědět. Jen jsem pohodila hlavou a vykročila vpřed jako první. Kolena mě zrazovala, pravda, ale já se neohroženě sunula dál. Hezky nohu před nohu, pomalu, rozvážně. Překonávala jsem sebe samu.

Vzala jsem za kliku příslušných dveří a potichu otevřela.

Srdce se mi okamžitě sevřelo. Ležela na posteli, její obličej se hravě vyrovnal zářivě bílé, již neslo sterilní nemocniční povlečení. Vypadala neskutečně křehce, zalil mě tak silný příval lásky, až mě samotnou zaskočil.