Desire /Niall Horan FF/

10. Chyba nebo správný krok? Možná obojí

NOVÁ ČÁST JE ZDE, UŽIJTE SI JI!

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Vtom se ztichlým domem rozlehlo dupání na chodbě. Podle stylu a rytmu jsem poznala, že se blíží má sestřička. Vždycky jako by se spíš vznášela nad podlahou a o samotná prkna jen občas ťukla... Tak jsem vzkaz rychle schovala do kapsy a kytici jakoby nic odnesla ke dřezu.

„Dobré ráno!" zahalekala nadšeně. Vzápětí se však zarazila a pohled zabodla do lilií, jež jsem držela v náruči. „Od koho jsou?"

Něco mi v té chvíli došlo. Neměla... neměla jsem právo ničit jí sen, podupat vše, co podle ní minulý večer začalo. Její oči totiž hovořily za vše. Jiskřily takovým žárem, jaký jsem u ní viděla naposledy v den, kdy One Direction objevila na youtube. Líčka měla zčervenalá, rtíky se jí lehounce chvěly.

Tak jsem udělala jednu z nejtěžších věcí ve svém dosavadním životě.

„Od Nialla," jemně jsem se pousmála, ale šlo to těžko, jelikož mi celá čelist nepříjemně ztuhla. „Přinesl je poslíček, jsou prý pro tebe." Ano, ta slova na jazyku těžkla jako olovo, ale neustále jsem se snažila samu sebe přesvědčit, že dělám správnou věc. Navzdory mému srdci, na němž se objevovala jedna prasklina za druhou.

„Vážně?" nahnala se ke mně. Opatrně pugét vzala, jako by to byl vzácný poklad, a přičichla k němu. Spolkla jsem slzy, které stoupaly hrdlem a chtěly získat nadvládu nad mýma očima. „Jsou nádherné! Ten Niall je prostě zlatíčko!"

Jen jsem neurčitě trhla hlavou a nechala svou sestru, aby našla vázu a odnesla si je do pokoje. Až s jejím odchodem má obrana padla. Svezla jsem na podlahu, zády se opřela o skříňku a sevřela víčka.

I kdybych sebevíc chtěla Niallovým slovům věřit, nesměla jsem. Už kvůli Belle ne. Strašně by jí to ublížilo, víc, než si kdo dovede představit! A navíc... Blonďákovi by brzy došlo, že si nevybral správně. A takové bolesti jsem se ráda ušetřila. Někdy člověk musí v životě zabouchnout dveře před přicházejícím.

Sakra! Proč nemůže být jednou jedinkrát všechno správné a jednoduché?

Blížily se problémy. Dokonce problémy obřích rozměrů. Toužila jsem těm větám věřit, toužila po tom z celého srdce. Proklínala jsem osud, který zkřížil cesty Horanových s těmi našimi. Kdyby se mamka nepoznala s Maurou, nic z toho by se nestalo!

Jasné, zase to nešťastné „kdyby"...

Vytáhla jsem z kapsy vzkaz a nechala na něj dopadnout pár slz. Vezmu-li to logicky, chovala jsem se iracionálně a nesmyslně. Brečet kvůli klukovi, kterého pořádně ani neznám? To vážně stačí k pobláznění jen to, aby vás ke druhému něco přitahovalo?

Vypadalo to tak.

„Dobré ráno," vynořila se na prahu kuchyně mamka. Honem jsem setřela uslzené líce, lístek opět schovala a vytáhla se do stoje. „Dobré."

„Potkala jsem na schodech Bellu s vázou plnou lilií, ale byla tak vykolejená, že jí z pusy nevyšla jediná souvislá věta. Pochopila jsem jediné: vážně je poslal Niall?"

Málem jsem se ušklíbla. Kdyby jen můj rodič věděl, jak šikovně se zeptal. Nemusela jsem lhát. Lhát jedinému člověku, který mě zná lépe, než se znám já sama.

„Opravdu jsou od Nialla," ukázala jsem jí záda a začala vyndávat hrníčky. „Asi před půl hodinou tady zazvonil doručovatel a tohle mi vrazil do náruče. „Zásilka od pana Horana.""

Díky Bohu nevím, jak se zatvářila. Měla jsem plno práce s přípravou prostírání.

„No, to od něj bylo moc hezké," zareagovala nakonec. Málem jsem se tam znovu rozplakala.

...

Jakmile jsme dodělaly snídani, přidala se k nám Bella. Usmívala se jako sluníčko, neustále si broukala a chvilku nevydržela v klidu. Po stolem neustále podupávala nohama a snad ani jaderná katastrofa by její náladu nezměnila.

Několikrát jsem se po ní úkosem podívala. Vypadala tak šťastně... Ačkoli mě to rozhodnutí bolelo, věděla jsem, že bylo správné.

„Jak jste se vlastně domluvili na tom kinu?" nadhodila po jídle mamka. Sevřela jsem v pěsti vidličku tak, až mi zbělely klouby.

„Jdeme dnes večer," uculila se má sestra. „Ještě nevíme na co, asi se rozhodneme až tam. Ale strašně moc se těším!"

Zatímco ty dvě nadšeně probíraly následujících pár hodin, já držela hlavu sklopenou a nervózně si kousala ret. Zatraceně, proč jsem se ráno prostě nevzbudila a Niall mi opět nebyl úplně ukradený? Proč?!

„Crrrr!" rozdrnčel se zvonek u domovních dveří. To ráno už podruhé.

„Kdo to jen může být?" zamumlala Bella, odsunula židli a vydala se do předsíně.

Měla jsem nervy tak neuvěřitelně napjaté, až mi žaludek udělal kotrmelec. Přistihla jsem se, jak se též zvedám a následuji ji z kuchyně.

* * * * * * * * * * * * * * * *

Nooo... Myslím, že tenhle díl byl trochu zlomový, jen mě, prosím, neukamenujte *chrání si hlavu* Ale kdybych tam nehodila nějakou zápletku, byla by to příšerná nuda =D Pevně doufám, že si k vám povídka nachází cestu, chci poděkovat za vaši věrnost a podporu, za to, že tu pořád jste =) ♥