Desire /Niall Horan FF/

30.+31.díl

30.DÍL: POLE STRAŠÁKŮ

Sledování města, které se míhalo za okny, mé myšlenky příliš nezaměstnalo. Stále se rozbíhaly do všech směrů, začínaly u nemocnice, pokračovaly přes Bellu i Zaynieho a končily u blonďáka. Jak také jinak. Už jsem si za posledních několik dnů mohla zvyknout. Čím dřív tak učiním, tím lépe se se vším srovnám.

Než jsem se nadála, naše stráž už zastavovala na poloprázdném parkovišti před podivně vyhlížející dřevěnou stavbou. Pozorně jsem ji sledovala. Jako bych čekala, že se v nejbližších vteřinách sesune k zemi jako stavení ze zápalek.

"Troufneš si nahoru?" naklonil se ke mně Zayn a též vyhlédl ven.

"Nahoru?" opáčila jsem. "To myslíš vážně?"

Ne že bych panikařila, ale nějak jsem těm staletým dubovým polenům nevěřila. Jistě budou sténat a vrzat pod mou vahou, zábradlí se rozpadne a já se zřítím dolů...

"Ať už si představuješ cokoli, nech toho," vysvobodil mě z té sebetrýzně. "Jsi bílá jako stěna. Můžu ti slíbit, že se nic z těch katastrofických scénářů nesplní."

"Ne?" nevesele jsem se zasmála. "Takže se nepropadnu a neskončím s polámanými končetinami v prachu pod schody?"

Zayn se zasmál. "Kdepak."

Zhluboka jsem se nadechla. Někdy by člověk měl prozkoumat své limity. Ba co víc. Proč se jednou nepokusit o jejich překonání?

"Mám jít s vámi?" obrátil se k nám náš mlčenlivý společník. Na nose mu stále seděly tmavé sluneční brýle, ve tváři ani stopa jakýchkoli emocí.

"Ne," odmítl rázně Zayn. "Sem moc lidí nepřijde, tohle není žádný z londýnských barů."

"Dobře, ale kdyby se cokoli dělo, budu u auta."

Tak jsme se vysoukali ven. Okamžitě mnou prostoupil klid a mír, to místo dýchalo optimismem a pozitivní atmosférou. Vítr jemně vál a nesl k nám vůni právě sklízeného obilí z nedalekých polí. Natáhla jsem ruku. Svěží závan se mi dostával pod kabátek, jako by si se mnou hrál.

Zayn mě pozorně sledoval.

"Děje se něco?" zeptala jsem se nervózně.

"Ne, neboj," strčil ruce do kapes bundy. "Jen se nepodobáš žádné holce, kterou jsem doteď poznal."

V rozpacích jsem sklopila zrak. "Tak nějak nevím, jestli je to míněno jako kompliment."

"Samozřejmě," chytil mě za ruku. Ani tehdy jsem se mu nevymanila, ačkoli mě k tomu srdce nabádalo. Řvalo: "To není Niall!", ovšem já ho zavile ignorovala. Potřebovala jsem cítit, že je někdo při mně. Zase jsem si připadala jako dýchající lidská bytost.

"Tak fajn," jemně jsem naše spojení přerušila. "Jdeme na to."

"Určitě?"

"Jasně," přešlápla jsem. "Sám ses mi přece zaručil."

V očích se mu mihnul záblesk šibalství. Radši jsem ho blíž nezkoumala, sebrala jsem se a vykročila k rozhledně.

Po pár krocích prořízl ticho vysoký hlas. "Zayne! Zayne!"

Obrátila jsem se rychlostí blesku.

K mému společníkovi se hnala mladá slečna okolo 15 let, paže natažené před sebou, ve tváři vytřeštěný výraz. Její rodiče, stojící opodál u auta, celou scénu jen nechápavě pozorovali. Nezmohli se na žádnou reakci.