BACK IN TIME

1. Kapitola

1. září - Přítomnost
Po porážce Voldemorta byli Bradavice obnoveny a opět začali nastupovat noví žáci. Já, Hermiona Jean Grangerová, opakuji s celým svým ročníkem 7. ročník na škole. Dnes je 1. září a škola začala. Všichni stále oplakávali mrtvé. Atmosféra proto nebyla veselá, nýbrž smutná stejně jako poslední dva roky.
Ředitelka Minerva McGonagalová poklepala lžící o svou sklenici s vodou, čímž celou velkou síň umlčela.
„Milí žáci. Mnoho studentů i dospělých s námi již není a všechny nás to velice mrzí. Na památku jedné z mnoha obětí, by chtěl někdo pro nás velmi významný pronést pár slov. Tak tu tedy prosím přivítejme toho, který nás vysvobodil z utrpení, toho který nás všechny zachránil. Harryho Pottera!" zavolala a na to se celou síní se rozezněl hlasitý potlesk. Harry vstal od svého místa u Nebelvírského stolu a přešel k ředitelce. Podal si s ní ruku a poté si stoupl za pult, od kterého jsme tak často slýchávali Brumbálovi každoroční proslovy.
„Děkuji, paní ředitelko. Teď bych rád řekl pár slov, které ovlivní názor mnoha lidí na jistou osobu. A to na Severuse Snapea," pravil a jakmile to dořekl, síní se začalo ozývat nesouhlasné bučení a nadávky. Harry zvedl ruku, což přimělo všechny k tomu, aby se opět utišili. Bože, tak moc mi teď připomněl Brumbála. „Profesor Snape udělal mnoho špatných věcí. Všichni víme, že zavraždil bývalého ředitele, Albuse Brumbála. Nenáviděl jsem ho za to, a jsem si jist, že jsem nebyl jediný. Když se blížil konec bitvy, Voldemort podřízl Snapeovi hrdlo s úmyslem ho zabít. Naginy mu prokousla krk a Voldemort se poté přemístil. Byl jsem u toho, když profesor umíral. Plakal. Ano, plakal. Řekl mi, ať si jeho slzy vezmu a odnesu je do myslánky. Než naposledy vydechl, řekl mi přesně toto: "Máš matčiny oči." Nechápal jsem, a tak jsem odnesl slzy k myslánce a podíval se na jeho vzpomínky. Bylo by příliš namáhavé pro mé pocity, abych vám to tu celé převyprávěl. Jakmile jsem ale z jeho myšlenek vystoupil, Severus Snape se pro mě, stal hrdinou." Na tvářích všech přítomných, ať dětí či profesorů, se začaly objevovat udivené výrazy. Harry si jejich výrazů moc dobře všiml a ihned začal s vysvětlováním. „Profesorovi vzpomínky už pár lidí vidělo, a rozumějí, co tím myslím. Věděl jsem, že by bylo až moc náročné a zdlouhavé, kdyby se každý chodil dívat do myslánky po jednom. Proto jsem s paní ředitelkou pátral v knihovně. Nakonec jsme našly kouzlo, díky kterému mohou vzpomínky vidět všichni v této místnosti. Paní ředitelko," řekl a otočil se na ní.
Ředitelka jen kývla, vytáhla svou hůlku, a začala odříkávat jakousi složitou formuli. Nikdo ani nedutal. Každý sledoval, jak odříkává zaklínadlo a chvěl se napětím a nedočkavostí. Na konci zaklínadla řekla profesorovo jméno a máchla hůlkou. Uprostřed velké síně se vytvořila koule, plná husté šedé mlhy. Harry k ní přistoupil, odzátkoval lahvičku, a poté její obsah vylil do mlhy. Všem bylo na sto procent jasné, že ona tekutina jsou profesorovi vzpomínky. Jakmile se obsah lahvičky dostatečně promíchal s mlhou, začaly se nám před očima tvořit obrazy osob a krajin. V tu chvíli, se nám před očima začaly promítat vzpomínky profesora lektvarů. Ve velké síni bylo ticho. Bylo by zde slyšet i pouhé spadnutí špendlíku na podlahu. Nikdo nevydal ani hlásku, všichni jen udiveně sledovaly většinou smutné, vzpomínky. Setkání s Lily Evansovou, zařazení do zmijozelu, týraní Poberty a samotným Jamesem Potterem. Rozhovor s Brumbálem, Snape plačícího nad tělem mrtvé Lily Potterové, a nakonec to, co nás všechny zachránilo. Zjištění, že Harry je poslední viteál, že právě on musí zemřít.
Nemohla jsem tomu věřit. Celých osmnáct let zvládal obelstít Lorda Voldemorta. Harry měl pravdu, on byl hrdina. Nezasloužil si zemřít, on ne. Jako že se jmenuji Hermiona Jean Grangerová tak přísahám, že najdu způsob, jak zajistit, aby stále žil. Zvedla jsem se od Nebelvírského stolu a odešla pryč z velké síně. Každý byl ještě zahleděn do vzpomínek, takže si mě nikdo ani nevšiml. Musím ho oživit. Najdu způsob jak ho oživit. A najdu to jen na jednom místě. KNIHOVNA.