BACK IN TIME

2. Kapitola

Otevřela jsem dveře do knihovny. Nikde nikdo. Skvěle, teď se mohu pustit do hledání. Procházela jsem regály jeden za druhým, knihu po knize, ale stále nic. Historie Bradavic, Kouzelné formule, Starodávné runy, Lektvary pro pokročilé... Nad touhle poslední knihou jsem se trochu zamyslela. Mám knihovnu v paměti a znám každou knihu, ale tuhle jsem tu ještě neviděla. Ani nevypadá jako kniha. Spíš jako...."UČEBNICE!" Pane bože, to nemůže být pravda. Ihned jsem se pro ni natáhla a vyndala jí z police. Otevřela jsem jí na místě, kde se obvykle žáci podepisují. Tady byl jen jeden jediný podpis. "Tato kniha je majetkem prince dvojí krve" Přečetla jsem na hlas. Moc dobře, vím, komu ta kniha patří, nebo spíše patřila. Nechápala jsem ale, co dělala v knihovně. Myslela jsem, že jí Harry zničil. Dal jí přece do komnaty nejvyšší potřeby, která byla zničena požárem. Tak co dělá zatraceně tady. Z myšlenek mě vyrušilo vrznutí kliky a zvuk otevírajících se dveří.
„Slečno Grangerová!" zavolala na mě profesorka McGonagallová. Rychle jsem schovala učebnici do brašny. Ještě by se mi mohla hodit. Brašnu jsem zaklapla právě ve chvíli, kdy profesorka vyšla z poza regálu u kterého jsem stála. „Slečno Grangerová je vše v pořádku?" zeptala se starostlivým hlasem.
„Jistě," odpověděla jsem. No to teda moc jistě nevyznělo Hermiono. Napomenula jsem se v duchu.
„Hledáte tu něco konkrétního? Možná bych mohla pomoci," řekla s úsměvem který u ní není moc častý a kývla směrem k regálu.
„No.." Mám jí to říct? Ale co, může mi přece pomoct. „Hledám nějakou knihu, ve které by bylo napsáno, jak cestovat časem několik let zpět a vrátit se o tři roky později," dokončila jsem svůj monolog a čekala, co se bude dít. Profesorčin úsměv náhle opadl a rty se jí stáhly do přísné linky.
„Pojďte za mnou, slečno," řekla a vydala se uličkou někam dozadu mezi regály. Že by vážně znala nějakou knihu na tohle téma? Beze slov jsem jí následovala až do oddělení s omezeným přístupem. Ona mezitím, co já jsem jí jen mlčky sledovala, otevřela mříže a zavedla mě až k poslednímu regálu. Vyndala hůlku a zamumlala obyčejné „Alohomora," udiveně jsem sledovala, jak se v jednom z regálů u stěny vytvořily dveře, které se následně i otevřely. Profesorka mi jen mlčky pokynula rukou, abych vešla dovnitř. Uposlechla jsem jí a bez váhání prošla dveřmi. Ona mě následovala a dveře se po jejím průchodu opět zavřely.
Místnost, ve které jsem se ocitla, byla tmavá, a uprostřed stál malý skleněný stolek, na kterém ležela jedna velmi tlustá kniha. Profesorka ke zmiňované knize přešla. Já jsem jí jen mlčky sledovala zpovzdálí, jak bere knihu do rukou a otevírá jí na straně, kterou jsem ze vzdálenosti, ve které jsem byla, nebyla schopna přečíst. Rukou mi naznačila, abych k ní přistoupila. Opět jsem neváhala a přistoupila blíž. Z téhle pozice už jsem byla schopna přečíst slova v knize. Cestování v čase mezi staletími. Staletími?! Když už jsem se nadechovala, abych vyslovila svou otázku, profesorka mě předběhla.
„Vím, co si myslíte, slečno. Tato kniha však neumožňuje pouze cesty mezi staletími. Stačí vynechat kousek kouzelné formule a přenesete se pouze o několik let. Má to ale jisté následky." Jen jsem pozorně poslouchala profesorky výklad a nechávala si to projít hlavou.
„Jaké následky?" zeptala jsem se po chvíli tíživého ticha.
„Stárnutí. Toto kouzlo způsobí, že vás dostane do pátého ročníku, který profesor Snape v tu dobu studoval. Po dokončení sedmého ročníku se vrátíte zpět. Ovšem o ty tři roky zestárnete a s nimi i o dalších patnáct let. Jinými slovy, až se vrátíte, budete o osmnáct let starší." Já jsem se na ní jen udiveně podívala.
„Ale, jak to bez Rona a Harryho zvládnu? Co já, jak to zvládnou oni?! A já nechci ztratit celé své mládí." Slzy se mi draly na povrch, které jsem doposud úspěšně zadržovala.
„Je mi to líto slečno, jiná možnost jak ho zachránit není. Vy sice v minulosti strávíte tři roky, ale v této době to budou pouze tři týdny.
„Počkat?! Jak ví, že chci zachránit Snapea?"
„Jak víte, že chci zachránit profesora Snapea?" zopakovala. „Zmizela jste z velké síně, když se ostatní dívaly na jeho vzpomínky, a pak jste v knihovně hledala knihu o cestování v čase. Bylo to očividné." Jasně. Tak tohle mě nenapadlo.
„Jak mám ale zajistit aby v tomto čase opět žil?" zeptala jsem se a tím jsem jí i naznačila, že se do minulosti přece jen vydám. Na profesorčině tváři se objevil úsměv. Přikývla a pak řekla: „Musíte změnit rozhodnutí, které v minulosti udělal, a bude vše jinak. Musíte ho za každou cenu udržet na straně světla." Na to jsem kývla na znamení, že to chápu.
„Mohu si alespoň ponechat svou identitu a podobu?" zeptala jsem se nejistě. To poslední co chci je, abych musela lhát o tom, kdo skutečně jsem.
„Jistě. Podstoupíte znovu zařazování do koleje a tři roky budete opět studovat jako Hermiona Grangerová. Po dokončení sedmého ročníku se pak vrátíte zpět do této doby." Měla bych se možná rozloučit s přáteli a se svou kolejí. Koneckonců neuvidím je tři roky, ale zvládnu to? Kdybych se s nimi rozloučila, mohla bych si to rozmyslet a vycouvat. To by nebylo dobře. „Kdy chcete podstoupit cestu, slečno?" zeptala se profesorka, jakoby mi snad četla myšlenky.
„Teď," řekla jsem a zahnala poslední zbytky smutku.
„Dobrá tedy. Objevíte se na nástupišti 9 3/4 a bude vám opět patnáct let. Vaše zavazadlo se tam objeví také," řekla a namířila na mě hůlkou. „S vaší situací obeznámím ještě dnes celou školu. Připravena?" zeptala se mě.
„Připravena!" odpověděla jsem a zaposlouchala se do zaklínadla, které odříkávala profesorka. Otevřela jsem oči zrovna, když odříkávala poslední slova.
„Hodně štěstí Hermiono," zaslechla jsem ještě profesorčina slova, než mě pohltilo bílé světlo.