BACK IN TIME

14. Kapitola

Oddělila jsem se od Severuse a opřela si své čelo  jeho. Oba jsme se culili jako měsíčci na hnoji a propletly si ruce. Až teď jsme si všimli okolního potlesku.Oba jsme zrudli až za ušima. "Nechceš se od sud vypařit? Necejtim se ve sví kůži, když na nás všichni tak zírají."Pošeptal mi do ucha. Jen jsem kývla na souhlas, a společně se Severusem se odebrala pryč z velké síně. Procházeli jsme ruku v ruce po Bradavických chodbách. Najednou jsem se zastavila. "Děje se něco?" zeptal se mě starostlivě Sev, když spatřil můj bolestný výraz."Ne nic, jen mě z těch bot hrozně bolí nohy." Zanaříkala jsem a sundala si je z nohou. Nyní jsem byla na boso."Pořád bolí?" zeptal se mě."Už jenom trochu. Za chvilku to bude dobré." usmála jsem se. "Mám lepší nápad než čekat až se to zlepší." řekla a pak mě vzal do náruče. Nečekala jsem to, a tak jsem vyjekla."Co blbneš?" zasmála jsem se."Starám s o to, aby mojí milovanou nebolely nožičky." říkal jako kdyby mluvil k pětiletému dítěti."Tak to se nanosíš. Dnes mám totiž dost bolavá chodidla." on se na to jen uchechtl a pokračoval v cestě."Kam to vlastně jdeme?" zeptala jsem se po chvíli ticha. "Uvidíš" mrkl na mě. Teď jsem se pro změnu uchechtla já. Sakriš už mě s tím stačil nakazit.Šli jsme ještě asi pět minut a ocitli jsme se před jednou opuštěnou učebnou.Severus mě postavil na zem a já se na něj zmateně podívala. On jen kývl hlavou ke dveřím."No tak, jdi dovnitř."řekl mi. Rozhodla jsem se to risknout. Přešla jsem ke dveřím učebny a pomalu je otevřela. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela radostí. V celé učebně hořely svíčky. Na zemi byla vytvořena cesta z okvětních lístků rudých růží. Mých oblíbených. Rozešla jsem se po cestičce až k rohu místnosti,  níž byla daná hromada, tentokrát už celých rudých růží. Uprostřed všech těch růží ležel nádherný, obrovský, plyšový medvěd. Tentokrát už jsem to prostě nevydržela. Opravdu jsem začala brečet a tekla jedna slza za druhou."Líbí?" zeptal se Sev a položil mi ruce na ramena."Severusi já-" nemohla jsem ze sebe dostat jednu srozumitelnou větu. "Jak si věděl, že sem s tebou pak půjdu? Co kdybys tohle celé připravoval zbytečně?" zeptala jsem se a pořád jsem brečela."Tak nějak jsem v hloubi duše doufal, že se stane to, co se stalo." usmál se. Nemůžu uvěřit, že do nás opravdu vkládal takové naděje. A já husa sem se bála si to přiznat."Otočila jsem se a silně jsem ho objala."Jsi ten nejlepší kluk na světě." zašeptala jsem. Cítila jsem jak se okolo mě obtočily jeho ruce."Nejsem. Jen chci, abys byla šťastná."zadíval se mi do očí. "To s tebou budu vždycky." usmála jsem se."Nápodobně." úsměv mi oplatil a poté mě opět políbil.

Ahojky 

Konečně je kapča co? Snad jste si jí užily, tak jako já, když jsem jí psala. 😍

Co říkáte na Sevovo překvápko pro Miu?😊

Omlouvám se, že je kapitola tak krátká😔, ale zbytek děje už jsem chtěla mít v té další.☺

Ještě bych chtěla oznámit, že jsem dnes dokončila tu svou povídku, takže ji někdy během týdne můžete najít na mém profilu.😆

Tak to by bylo už asi vše. Budu ráda za votes a komenty💓💓

Nikča 💞