Spolubydlící? [Larry Stylinson - AU - Česky ]

Jako každé ráno

Crrr. Crrr. Crrr.

V hromadě bílých peřin a polštářů se vynořila jeho hlava plná hustých hnědých vlasů. Odhrnul si je z tváře, aby se mohl pořádně probudit do nového dne. Do dalšího zasranýho dne. Do dalších čtyřiadvaceti hodin, které bude muset přežít.

Opatrně zaklapl budík a s povzdechem se vyhrabal z postele. Čekala ho každodenní rutina.

Automaticky se protáhl. Téměř by se dokázal dotknout stropu, jak byl velký. Potom své štíhlé tělo přenesl do koupelny, kde na sebe nechal proudit nejdříve teplou, poté studenou vodu. Vždycky doufal, že ho to probere. Dělal to tak každé ráno, nicméně vždycky ho probudil až silný čaj se dvěma cukry a kapkou mléka.

Když Harry zaléval horkou, nikoli vařící vodou hrnek se sáčkem čaje, pokaždé doufal, že takhle bude připravovat čaj ještě někomu, s kým by mohl sdílet svůj poměrně velký byt a komu podá korkový tácek pod hrnek, protože nesnášel kolečka na nábytku.

Jenže byl tam sám. Harry byl rád sám a zároveň nebyl. Byl to jeden z paradoxů, kterým trpěl.

Oblékl se do širokých, ale pohodlných manžestrových kalhot a košili zapnul až ke krku. Nakonec přes sebe natáhl pletenou vestu a na nos nasadil brýle.

Naposled se podíval do zrcadla. Nesnášel se. A tak raději odvráti pohled. Povzdechl si a zabouchl za sebou dveře bytu.

Byt zel prázdnotou. Dvě veliké ložnice, obývací pokoj a prostorná kuchyně čekali na jeho návrat. V bytě se nic ani nepohnulo. Všechno mělo svoje místo. Nic nesmělo být jinak než tak, jak to Harry chtěl mít. Paradoxně si přál, aby to někdo změnil. Aby někdo přesunul tu vázu ke stolku u okna namísto vedle pohovky v obýváku. Možná chtěl vymalovat stěny jinou barvou než bílou. Ale vždy tyhle pocity marnosti zahnal. ,,Nikoho tu nepotřebujeme." říkával si pro sebe.

Jenže potřeboval. Možná že skutečně potřeboval někoho, koho by mohl držet za ruku, někoho, kdo by chtěl totéž. Někoho, kdo by ho miloval, stejně tak, jako by mohl on. Ale on doopravdy někoho potřeboval.
Náklady na energie se zvýšily a začínalo pomalu hrozit, že bude muset tento byt opustit. Bylo to nádherné místo s obrovskými okny s výhledem do parku. S dřevěnou podlahou v každém pokoji. S terasou, kde Harry sedával a četl knihy. Spousty knih. To místo dýchalo atmosférou. Byl to domov.

Najednou se z toho pohádkového domova stalo místo, které bude muset brzy opustit, pokud nenajde aspoň spolubydlícího.

----------------------------------------------