Jako kapky deště,
padají mi slzy do klína.
Dlaně v pěsti svírám,
radost ve mně usíná.
Stojím před zrcadlem,
odraz můj přijde mi cizí.
Hodím přes něj deku,
ať ta zlost už prosím zmizí.
Co je vlastně její příčinou?
Kde se ve mně vzala?
Proč dnes pláču,
když včera jsem se usmívala?
Hledám záchytný bod,
důvody k radosti.
Chci se celý den smát,
na místo bílých kloubů od zlosti.
Vím, že stačí málo,
k slzám a neštěstí.
A že vynucený úsměv na rtech,
je pro mě tou největší bolestí.
Ale i když přijde mi vše jako v mlze,
i když projevuji radost těžce,
já vím, že jednou se vše změní,
že díky tobě usměju se lehce.
