Každou noc zdál se mi ten samý sen,
kde potkala jsem vlka.
Jakoby tížil ho těžký břemen,
viděla jsem, jak strachy sebou cuká.
Těžce dýchal,
nohy se mu podlamovaly.
Však víčka nezavíral,
jeho oči stále mne sledovaly.
Přistoupila jsem k němu blíž,
on s nedůvěrou zacouval.
Jako když ďábel vidí kříž,
bolestí slabě zaskuhral.
Dala jsem mu chvíli času
a pokračovala v cestě bez cíle.
Slyšela jeho kroky za mnou v závěsu
a časem našla si v něm přítele.
Usínal v houští za mým stanem,
občas přišel si pro pohlazení.
Chvíli ležel před táborákem,
čekal do mého probuzení.
O pár nocí později,
přivalil se déšť nekonečný.
Viděl, jak síly větru se stromy lomcují,
v tu chvíli už nehodlal být statečný.
Skulinou prolezl do stanu
a lehl si mi do klína.
Opatrně se kolem něj ovinu...
Cítím, jak spokojeně usíná.
Hebkost vlčí srsti
a tlukot jeho srdce,
Jakoby usmálo se štěstí,
usínám tak hladce...
Ležím v jeho objetí,
a slyším těžké oddechy.
Pak uvědomím si vzápětí
proč že byl tak plachý.
Lidem se totiž těžce věří,
ve falešnosti si libují...
Lidé mají mnoho tváří,
obzvlášť, když něco potřebují.
Zato vlčí oči hřejí pohledem,
pravdivým a lásky plným.
Vlci vždy zvítězí nad životem,
jelikož jsou stvořením upřímným.
