Každým dnem na trávníku,
sedí dívka s jizvou na kotníku.
Každý den sama sedí,
v rukou notes a oči do nebe hledí.
Každým dnem kolem louky,
běží kluk s hlavou plnou té holky.
Každý den kolem běží,
očima ji stále střeží.
Jednoho deštivého odpoledne,
při běhu hlavu zvedne.
Dívka sedí pod stromem,
stále se svým deníkem.
Běží se k ní schovat před deštěm,
přitom střeží ji svým pohledem.
Bez pozdravu poposedla kousek dál
a on jako znamení to bral.
Posadil se vedle ní a čekal.
Přemítal, co asi bude dál.
Jako by cítil motýly v břiše,
,,Já jsem Call," řekl tiše.
Dívka zvedla bradu vzhůru,
jakoby spatřila svou noční můru.
Naprázdno ústa otevřela,
bez slov pozdravit ho musela.
Obrátila čistý list papíru
a vytáhla tužku s potiskem klavíru.
Poté na čistý list,
napsala jméno své, aby nemusela nic říct.
,,Emma?" usmál se přátelsky,
podala mu blok i desky.
,,Budeme si psát?"
Dívčiny oči začaly se smát.
,,No dobrá," pokrčil rameny.
,,Asi jsi stydlivá..." napsal velkými písmeny.
Dívka usmála se vesele,
prsty hrála si se stéblem plevele.
,,Kdo jsi dívko z lesa?"
,,Víla, co na zem z nebe se snesla."
,,Ten úsměv ti sluší."
,,Nejradši se směju v duši."
,,Proč zrovna tato louka?"
,,A proč já, není tu snad lepší holka?"
,,Ty jsi tu jediná."
Dívčin smutek usíná.
,,Proč tu každý den sedíš?"
,,Je to jediné místo bez lidí, víš?"
,,Nemáš ráda společnost?"
,,Jde o jejich trpělivost."
,,Měli by jsme jít, prší čím dál víc."
,,Ráda jsem tě poznala, ale nikomu neříkej nic!"
Schovala notes do batohu
a na pedál kola položila nohu.
,,Řekneš mi alespoň sbohem?"
Smutně se otočila s batohem
a znakovou řečí řekla mu, co chtěl.
Poté už jen sledoval, jak mizí za obzorem.
