Do krve okousané rty
a pohled upřený do prázdna.
Potácím se mezi dvěma světy,
kde není mi pomoc žádná.
Pláču v koutě pokoje,
prosím boha o pomoc.
Ať ukončí trápení moje,
ať zmizí ta bezmoc.
Kruhy pod očima,
krvavý šrám na noze.
Na srdci je mi zima,
přijdu si tak uboze.
Všechny šťastné vzpomínky,
jakoby v mlze se ztratily.
Zůstaly jen zlé myšlenky,
chci aby úsměvy se vrátily.
Dusím se ve vlastním těle,
pěstmi buším do omítky.
Přijdu si jak v cele,
chci život svůj zpátky.
Klouby tmavé od krve
já však zasloužím víc bolesti.
Vztek se ze mě rve,
sedím v prázdné místnosti.
Bílé zdi bez oken,
s mřížemi na dveřích.
Klid, je to jen sen,
odráží se mi v uších.
Mohu křičet z plných plic,
kopat i mlátit rukama.
Nedostanu se však pryč
jsem tu zcela sama.
Mé studené tělo,
leží na nemocniční posteli.
Vzít si život se mi chtělo,
šrámy na zápěstí už zmizely.
Leží tu už velmi dlouho,
prázdné tělo bez duše.
Ta je uvězněná daleko od něho,
v bílém pokoji, ze kterého nemůže.
