Uzavřen do sebe,
dětství trávil jsem zcela sám.
S očima upřenýma do nebe,
spokojený s tím, co mám.
Dítě samostatné,
myšlenky tiše spřádajíc.
Nehrál jsem si na génie
a přesto věděl víc.
Sedával jsem u potoka,
nohy smáčel ve vodě divoké.
Doufajíc, že někomu padnu do oka,
upínal jsem zrak do vody hluboké.
Dospělí měli mě za blázna,
prý dítě byl jsem plaché.
Tváře lidské odháněl jsem do prázdna
a každé mé úsměvy byly drahé.
Jen jednu tvář vídával jsem rád,
byla jí tvář vrásčitá.
Její šedivé vlasy do rukou brát
a sledovat, jak nad životem přemítá.
Ta tvář patřila dědovi mému,
muži, jenž jako jediný mou odtažitost chápal.
Muži natolik silnému,
že i k mému srdci, cestu si probojoval.
Po smrti jeho,
dech jsem těžce popadal.
Přišel jsem o přítele svého,
o člověka, který mě opravdu znal.
Do ruky lopatu se sazenicí jsem vzal
a uskutečnil tím dědův sen.
Přímo u břehu potoka jsem ji zakopal
a zaléval ji každým dnem.
A když uběhlo pár let
a děti mé běhají kolem stromu,
já vyprávím jim příběh o muži,
jenž spí v jeho kmenu.
