Holubice vrká,
ve zlaté klícce sedí.
Na svět přes mříže kouká,
holubice v zajetí.
Tak mocná
a přitom v pasti.
Křídla u těla svěšená,
dýchá už jen z části.
Oči jako perličky,
lesknou se pod slzami.
Svítí jako plamen svíčky,
krása srovnatelná s hvězdami.
Myšlenky nedají jí spát,
oči ospale přivírá.
Neví zda měla by se bát,
dech zhluboka nabírá.
Křídla která vždy jsou tak mocná,
nyní visí skleslá.
Tak vzácná a přitom zbytečná,
světla v jejích očích zhasla.
