Růže v prázdné váze stojí,
rány její se už nezhojí.
Tolik vzpomínek a minulosti,
své okvětní lístky odhazuje zlostí.
První snesl se k zemi,
značil tvé pohrdání nade všemi.
Nikdo ti nebyl dost dobrý,
však ty jsi byl v duši chorý.
O pár chvil později,
spadne list představující naději.
Že nic není ztracené?
Proč je tedy mé srdce zdrcené?
Na zem další dva se snesli,
jako prázdná těla bez duše klesli.
Připomnělo mi to mě a tebe,
cítím jak krev mi v žilách tepe...
Malý lístek poletuje vzduchem,
jako dítě, které už je pouhým duchem.
Mohli jsme být rodina,
ty, já a ten malý klučina...
Jsi však člověk nevyzpytatelný,
jako lístek co ze začátku přišel mi kouzelný.
Padá k zemi z nenadání,
jako rány, které dával jsi mi z varování.
Už jich tu moc nezbývá,
růže však pořád skomírá.
Pláče, když na kusy ji lámu,
tohle je sbohem našemu románu.
