Ulice plné lidí,
však cítím se tak sama.
Nikdo z nich mne nevidí,
skrze dívají se očima.
Potácím se mezi davem,
sama neznám cíl své cesty.
Jdu neznámým směrem,
dávno ztratila jsem štěstí.
Lidé procházejí vedle mě,
nevidí mne, necítí.
Jako bych byla na jiné straně,
tak blízko své smrti...
V tom spatřím černou labuť,
stojí přímo přede mnou.
Hrdě vypíná svou hruď,
a slabě pokyvuje hlavou.
V očích jí tancují plameny,
je tu zcela sama.
Cítím mezi námi spojení,
poté ozve se rána.
Labuť zamává křídly
až černá peří padají.
A za malou chvíli,
zmizí i s mou nadějí.
Probouzím se ze spánku,
celý pokoj v plamenech.
Sklo z oken je venku
a černé pírko v mých vlasech.
