Jsou dvě v noci,
však já spát jít nechci.
Vím,
že jak se vzbudím,
bude nový den.
A ja budu muset ven.
Ven ze svý bubliny,
to dělá mi na srdci trhliny.
Musím předstírat,
a lidi kolem sebe oklamat.
Že nic se neděje,
Že všechno jak má být- je.
Zakrýt přitom šrámy,
na srdci i rány,
který mám na těle,
a předstírat to stále.
Chci svou vlastní realitu,
kde budu jako v úkrytu.
Bez strachu promluvit.
A nikomu nebude vadit,
že občas není mi nejlíp.
Všichni dají mi slib,
že nebudou se ptát jak mi je,
nebo co se děje.
Nechci být totiž středem pozornosti,
Toho už bylo dosti.
Chci toho moc- já vím,
však o tomto všem jen sním.
