Hard Game 2 Change

31. Osvobození ke šťastnému konci.

 ** O hodinu později **

 "Nialle a Jaxone, vy se postaráte o policii." řekla jsem naprosto vážně, když jsme přišli  k našim autům. "Já s Gusem a Seanem se postaráme o Justina." dodala jsem a ostatní jen souhlasně přikývli. "Za necelé čtyři minuty by měli jet po dálnici D9." dodal Sean a já  matně přikývla. "Tak jedem." řekla jsem rozhodně, plná nervozity a nasedla do auta s Gusem. 

Poté jsme vyrazili. Celou cestu jsme mlčeli a já se snažila nemyslet na to,že by se něco mohlo pokazit a pak bychom mohli jít všichni do vězení. A to jen kvůli mě, mému plánu který by selhal.

Vjeli jsme na dálnici a já se už začala pomalu rozhlížet kolem. Sean jel hned za námi. "Jsi si tím jistá?" zeptal se mě Gus a já se na něj podívala. "Jsem" potvrdila jsem a v tom jsem si všimla, jak na dálnici vjel autobus, vedle kterého byli dvě policejní auta. Niall a Jaxon se svými auty začali zpomalovat a my s Gusem jsme předjeli autobus,abychom ho zpomalili.

Gus vytočil Niallovo,Jaxonovo a Seanovo číslo,kteří hovor hned přijali. "Můžeme" řekl a ostatní souhlasili. Uslyšela jsem první výstřel a proto jsem otevřela okno. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Hned na to jsem vykoukla z okna, vytáhla jsem svou zbraň a pokusila se trefit do pneumatiky autobusu. Na poprvé se mi to nepovedlo. Sakra. Poté když jsem uviděla, jak jedno policejní auto nabouralo do dopravní značky,tak jsem věděla,že teď to už nesmím pokazit. Je nejvyšší čas.

Sean jel těsně vedle autobusu a snažil se zlikvidovat policajty, kteří stříleli z oken od autobusu po nás. Znova jsem se vyklonila z okna a vystřelila, jednou a na podruhé se mi to podařilo. Autobus dostal smyk a přetočil se na stranu. "Otoč to!" zvýšila jsem hlas a Gus dupl na brzdu. Otočil prudce auto a vydali jsme se k autobusu. Z autobusu vyskakovalo pár zločinců a já si všimla,že mezi nimi byl i Justin. Kluci projeli kolem nás a jeli dál-policie byla zlikvidovaná. Zastavili jsme těsně u autobusu a Justin přeběhl k našemu autu. Nasedl do auta,Gus auto prudce otočil a jeli jsme za klukama. Sean nás ale pořád pro jistotu jistil zezadu.

"Zbláznili jste se?" zeptal se Justin a já si všimla,že na sobě měl oranžový vězeňský oblek a na rukou pouta. "Už to tak bude" řekl Gus a já se trošku usmála. "Kluci,všechno v pohodě?" zeptala jsem se do telefonu. "V pořádku, až budete u první odbočky,tak odbočte,sejdeme se ve blízké vesnici s názvem Maw" řekl Jaxon. "Okay" souhlasil Gus a vypnul hovor.

"Mohli vás všechny zavřít." řekl Justin trošku nervózně a já si jen povzdychla. "Na tom nezáleží." řekla jsem a přesunula se opatrně na zadní sedadla k němu. Sáhla jsem si do kapsy od kalhot,měla bych tam mít pírko do vlasů. Nevíte přeci,kdy se bude hodit,že?

Vyndala jsem ho a snažila se sundat Justinovo pouta. Nakonec se mi to podařilo. "Lu, mohlo se ti něco stát." řekl a já se podívala do jeho nádherných karamelových očí. "Nemohlo" řekla jsem klidně a pohladila ho po tváři. Justin si ale zanechal svou vážnou tvář. Tohle považoval za šílené, nemá rád když riskuji a jen představa, že  by se mi kvůli němu něco stalo ho určitě děsí. Znám ho moc dobře, on by mi nikdy nedovolil nic takového udělat, to by se raději nechal zavřít jen pro moje bezpečí. Justin se ke mě naklonil, jemně mě políbil a pak se odtáhl. "Oblečení máš v kufru" řekl Gus a Justin jen přikývl.

Sklopil prostřední sedadlo a vyndal z kufru oblečení. Převlékl se a vězeňské oblečení hodil do kufru. "Už je ti líp?" zeptal se mě Justin nejistě,asi narážel na to,jak jsem na letišti zvracela krev. Bála jsem se mu cokoliv říct, vzpomínky se mi hned vraceli k dítěti, které ve mě zemřelo. Hlasitě jsem polkla a podívala se mu do očí. Musím mu to říct, musí vědět pravdu. Cítila jsem, jak se mi začíná hruď rychleji nadzvedávat, začala mě přepadávat úzkost,ale nemohla jsem jí nechat volný průchod.  "Potratila jsem Justine" šeptla jsem a cítila,jak mi v očích začaly štípat slzy. Odvrátila jsem od něj zrak a snažila se uklidnit,neodvážila jsem se na něj podívat. Justin mlčel, nic neříkal a já se bála, že teď už nebudu mezi námi nic,tak jako dřív. Přišla jsem o dítě, o naše dítě, naší pohádkovou budoucnost. Poté jsem ucítila, jak mě vtáhl do svého objetí. Tiše jsem zavzlykala a tentokrát už jsem slzy v očích nedokázala zastavit.