Hard Game 2 Change

16. On lže!

Lucy: "Halo slyšíte mě?" uslyšela jsem nějaký neznámý hlas. Pomalu jsem otevřela oči a v tu chvíli jsem myslela že oslepnu. To světlo bylo strašně ostré. "Slyšite mě?" zeptal se mě znova někdo a já přikývla a na druhý pokus jsem otevřela oči. Vedle mě stál doktor a držel v ruce nějaký papír. Kolem mě pípali přístroje a já se hned zamračila. Jak koukám tak jsem v nemocnici.

"Kolik vám ukazuju prstů?" zeptal se mě doktor a já nadzvedla obočí. "dva" odpověděla jsem a on přikývl. "Jak se cítíte?" zeptal se mě a tvářil se vážně. "Jen mě drobet bolí břicho" odpověděla jsem mu popravdě. To břicho už mě pobolívá delší dobu ale nějak jsem to neřešila.

Doktor mi odhrnul peřinu a začal mi prohmatávat břicho. "Auu" sykla jsem bolestí, protože mě to zabolelo. Doktor jenom přikývl a zase mě přikryl. Něco si psal ještě do svých papíru ale pak se na mě podíval. "Domníváme se že máte rakovinu jater" řekl doktor a mě se asi zastavilo srdce. Cože? Rakovina? Ne to ne. "To nemůže být možné" šeptla jsem a chtělo se mi brečet. "Moc mě to mrzí,dokonce jsme vám dělali i nějaké vyšetření po dobu co ste spala." odpověděl doktor a díval se mi do očí.

Ne prosím to nemůže být pravda. Z oka se mi skutálela slza a já si ji hned utřela. "Jak dlouho mám do konce svého života?" zeptala jsem se ho a začala jsem se celá třást. "Něco kolem roku" odpoveděl mi doktor a já se zhluboka nadechla. Nechci brečet tady před doktorem ale to nejde. "Samozrejmně se vás budeme pokoušet vyléčit chemoterapií a mnoha dalšími metodami. Ještě  neni nic ztracené slečno Grey" řekl doktor a mě začali téct z očí slzy.

"Za dveřmi sedí hromadu lidí a je tam i váš přítel,mám mu to říct?" zeptal se mě doktor a já hned kývla na náznak že ne. "Řeknu mu to sama,jen prosím nechte mě chvilku osamotě" řekla jsem a doktor odešel.

Zůstala jsem v pokoji sama a nehorázně sem se rozbrečela. Proč já? To mě vážně chce osud zabít? Nejdříve mě chce zabít hromadu lidí a najednou mám rakovinu jater? Ale rakovině neuniknu tak jako tim lidem. Co ted jenom budu dělat? Chtěla jsem si potom založit rodinu a být štastná. Chtěla jsem se smát a vidět svoje děti dospívat. Chtěla jsem být s klukem kterého miluju. Ted když o tom přemýšlím tak se mi chce ještě více brečet. Ne já nechci umřít! Prožila jsem si toho hodně a nemůžu tady Justina nechat. Prostě nemůžu. Miluju ho a nechci ho opustit. A hlavně nechci aby kvůli tomu co mi je trpěl.

Asi jsem brečela tak nahlas že se otevřeli dveře a mezi nima stál Justin. Podíval se na mě a hned jak mě viděl tak ke mě přešel a objal mě. Já jsem ho objala také a začala brečet. "Zlato co se děje?" zeptal se mě Justin ale já nebyla schopna ani slova. Pořád jsem brečela a myslela na tu jednu věc. Mám rakovinu a budu žit už jenom rok. Možná že ani to ne.

"Co se stalo?" uslyšela jsem hlas Erin a odtáhla se od Justina. "Nic" vykoktala jsem ze sebe a ještě vice jsem se rozbrečela. Přimáčkla jsem se více k Justinovi a drtila jsem jeho triko ve svých rukou. "Jděte ven,zachvilku za váma přijdu" řekl Justin a já slyšela bouchnutí dveří. Justin se od demě odtáhl a držel me za ruce. "Tak co se děje?" zepta se mě a já hlavou kývala do stran jako že nic. Zase jsem se více rozbrečela a přitulila se k Justinovi. Musím mu to ale říct.

"Shhh neplač prosím, ničí mě to" šeptl mi Justin do ucha a dal mi malou pusu do vlasů. "Ted se zhluboka nadechni a vydechni" řekl Justin a já tak udělala. "Dobře ted už mi to můžeš říct" řekl Justin a já se přimáčkla více na jeho hrud. "Umírám" šeptla jsem a slzy mi stékali z očí. "Cože?" řekl Justin a rychle se od demě odtáhl. V jeho očích jsem viděla smutek a paniku. "Mám rakovinu jater" šeptla jsem a dala si hlavu do dlaní.

"Ne to nemůže být pravda" řekl Justin a zvedl se z postele. Já jsem se na něj jenom dívala a brečela. Začal přecházet sem a tam a já věděla že je zmatenej. "Ale vždyt si měla jenom teplotu" řekl Justin a já přikývla. "Ale břicho už mě pobolívalo dýl" šeptla jsem a utřela jsem si slzy. "Proč jsi mi to neřekla?" zvýšil na mě Justin hlas a mě to nebylo přijemné. "Prosím nekřič" řekla jsem a Justin mě jakoby ignoroval. Pořád chodil po pokoji jako šílenec.

"Ten doktor určitě lže!" zakřičel Justin a popravdě jsem se lekla.  "Nekřič na mě! Já za to nemůžu" vykřikla jsem a začala jsem znova více brečet. Justin už nic neřekl jen se na mě díval. Ani nepřišel zamnou aby mě utěšil. Jen tak stál naproti mě. Viděla jsem že se mu v jeho očích leskly slzy.

"Jak dlouho máš do konce života?" zeptal se mě Justin a hlas se mu zlomil "Asi rok" šeptla jsem a viděla jsem jak Justinova ukápla z oka slza. "Ne Justine, nebreč prosím kvůli mě" šeptla jsem a dívala se na Justina. Z očí se mu kutálely slzy a on se je snažil utírat. Nenávidím tenhle pohled na něj. Je to strasné když váš kluk kterého milujete brečí a ke všemu je to kvůli vám.

"Ten doktor se musel splest" řekl Justin a snažil se pravidelně dýchat. Přešel ke mě a chytl mě za bradu. Díval se mi do očí a já mu utírala jeho slzy. Oba dva jsme se na sebe dívali a brečeli u toho. "Jdu za doktorem" řekl Justin a jemně mě políbil na rty. "Prostě se musel splest!" zvýšil hlas Justin a s velkou ranou opustil můj pokoj.

Já jsem si přitáhla peřinu více k tělu a lehla jsem si. Tohle nemůže být pravda. Vždyt jsem byla vždycky zdravá a žádnej náznak na rakovinu jsem neměla.  Kéž by tohle byla jenom noční můra.