Osudný omyl Moudrého klobouku

1. kapitola - Bradavický spěšný vlak

1. září 1980, středa

Bradavický spěšný vlak přijížděl k nástupišti v Prasinkách. Ozvalo se pronikavé skřípění brzd, vlak se s trhnutím zastavil, z komína se vyvalila poslední oblaka páry a posléze se studenti začali ve velkých chumlech tlačit ven na čerstvý vzduch.

Už dávno se setmělo, takže nebylo skoro nic vidět. Přesto na druhém konci nástupiště bylo možné zahlédnout kolosální siluetu postavy držící v obrovské ruce rozžehlou lucernu. Z míst, kde by se dala očekávat ústa neznámého, se ozvalo burácející: „Hééj, prváci sem ke mně, no ták, prváci! No tak pohněte!" Silný hlas vyvolal ve tvářích nováčků nejdříve úžas, a hned zase strach. Těm starším, kteří neznámého znali a měli jej většinou rádi, se na tvářích objevil úsměv. Byl to poloobr Hagrid, klíčník a šafář v Bradavicích. I přes svůj divoký zevnějšek a hrubou mluvu to byla neuvěřitelně milá osoba, kterou si oblíbilo mnoho studentů. Stejně tak i čtveřice havraspárských chlapců vylézajících z posledního vagónu úplně vzadu.

Každý z nich byl úplně jiný, avšak navzájem se skvěle doplňovali a tvořili úžasnou partu. Dva byli vyšší, dva naopak menší. Ten byl hubený, ten zase výraznější. Jeden byl chytřejší, a druhý zase ne. Přesto to byla mimořádná parta kamarádů. Za hlasitého vtipkování si razili cestu po nástupišti směrem k obrovi, přičemž si za to vysloužili několik vyděšených pohledů od nervózních prvňáčků. „Ahóój Hagride!" zvolal ten vyšší. Nosil silné černé brýle. Byl jedním z nejchytřejších žáků svého ročníku. Proto byl také zařazen do Havraspáru, na což byl právem pyšný. První člen party, Vojta.

„Hagride, nevyrostl jsi nám zase přes prázdniny?" dobíral si poloobra ten nejmenší ze čtveřice. Na tváři mu neustále pohrával rošťácký úsměv. Z celé party byl nejdrzejší a neustále prováděl nějaké žertíky. Ovšem ze svých kamarádů byl nejhloupější, proto jste ho spíše než v knihovně s rozečtenou knihou mohli zahlédnout tropit nějaké lumpárny na bradavických pozemcích. Ovšem díky úsilí jeho chytřejších přátel získával aspoň  na havraspárskou kolej průměrné známky. Vlastně sám nikdy nevěděl, jakou náhodou se do Havraspáru dostal. Byl si jist, že na učení hlavu nemá a půjde do Mrzimoru. Ale stalo se. Rodiče mu dali jméno Radim. „Ále prosímtě, zato ty jsi furt stejnej cvrček. Doufám, že si aspoň nabral trochu toho fištróna přes prázdniny." smál se Hagrid. Pak se vzdálil s hloučkem vyděšených prvňáčků směrem k jezeru.

„Už se nemůžu dočkat hostiny, mám totiž strašný hlad a těším se na řízek," povzdechl si třetí z nich. Byl silnější postavy, byl velmi často hladový a na hostinách si neustále přidával další a další porce jídla. Byl to on, kdo dával většinou podnět k tajné noční výpravě do školní kuchyně, kam byl studentům vstup zakázán. Ovšem nikdo se mu nesmál, byl to neskutečně chytrý student, mozek celé party, vtipný společník a věrný přítel, kterému říkali David.

„Neboj, brzo se dočkáš, já mám už taky hlad," prohlásil čtvrtý z chlapců. Měl průměrnou postavu a drobné brýle na čtení. Jako vždy si i tentokrát projel rukou své neposedné kudrnaté vlasy, ze kterých si Radim často dělal legraci. To je poslední člen naší party, Honza.

Najednou prorazil mumraj studentů na peróně protáhlý zvuk klaksonu vlaku. Čtveřice se stejně jako většina nástupiště automaticky otočila, z kabiny totiž na havraspárskou skupinku mával řidič bradavického expresu. Jejich starý, opravdu starý známý. Jmenoval se Magnus. 

1. září 1975, pondělí

Bradavický spěšný vlak přijížděl k nástupišti v Prasinkách. Ozvalo se pronikavé skřípění brzd, vlak se s trhnutím zastavil, z komína se vyvalila poslední oblaka páry a posléze se studenti začali ve velkých chumlech tlačit ven na čerstvý vzduch.

Už dávno se setmělo, takže nebylo skoro nic vidět. Většina studentů už vystoupila na nástupiště, avšak ve vlaku ještě zůstali čtyři prvňáčci. Během cesty v kupé usnuli, a když se probrali, tak už ve vlaku nikdo nezbyl. Radim se vyděšeně rozhlédl a okamžitě se snažil otevřít dveře. Ty se ovšem zasekly a nešly za žádnou cenu otevřít. Radim vyděšeně zakvílel: „Proboha, my se odsud nedostaneme a vrátíme se zpátky do Londýna a nestihneme zařazování, dělejte něco kluci!" „Klid, hoši, už jsem si během prázdnin četl učebnici Kouzelných formulí a kouzlo na otevření dveří dokonale ovládám," zachraňoval situaci Vojta a už vytahoval zpod hábitu svou hůlku z platanového dřeva a ocasního pera ptáka Fénixe.

Když vtom se ozval Honza: „Ale děcka, nepanikařte. Někdo si pro nás přijde a najde nás, a ty, Vojto, se ani nesnaž ty dveře otevřít, mohl bys je ještě víc rozbít a navíc, kouzlit můžeme až na hradě," vyjádřil svůj názor Honza. Vojta se bezradně obrátil na Davida. Ten se však zrovna krmil zbytky své odpolední svačiny a rozhodně nevypadal na to, že by se chtěl v nejbližších chvílích zapojit do konverzace. „Dobrá, počkáme," rozhodl Vojta. A čekali.

Po necelé čtvrthodině se v uličce ozvaly kroky. Radim pro jistotu začal hlasitě halekat, ale když se dočkal akorát výrazně nesouhlasného pohledu Davida a Honzy, rozpačitě přestal a čekal, co bude dál. Za chvilku se ten neznámý pokoušel dveře otevřít, a když zjistil, že jsou zamčené, zafuněl, opřel se do nich a se zapojením značného fyzického úsilí dveře otevřel. Postava vstoupila do kupé.

Těžko říct, zda v tu chvíli koukali chlapci podivněji na něho, nebo on na ně. „Proboha, vy jste ještě tady?!" zkroutila se mu tvář. Podle obličeje vypadal sotva na třicet, měl krátce střižené černé vlasy a jeho mladou tvář zdobila lehká bradka a vousy kolem úst. Usmál se na ně a řekl: „No tak pojďte, prcci, ať stihnete zařazování." Kluci si všimli, že v levé ruce svírá podivnou podlouhlou krabičku. Zeptali se ho na to a on jim po cestě do školy vyprávěl o sobě a svém životě. Museli jet kočárem, protože lodičky už byly pryč. Představil se jim jako Magnus, strojvůdce bradavického expresu. Je to moták, který má za ženu čarodějku, a když neveze na začátku a na konci roku bradavické studenty, pracuje také jako řidič v mudlovském světě. To, co měl v ruce byla kamera, mudlovský vynález. Slouží k zachycování aktuálního obrazu a zvuku, který  se dá kdykoliv přehrát, jak jim Magnus s potěšením vysvětlil. Kameru bere všude s sebou, jelikož je to jeho koníček, točit videa při řízení v práci, ale i tady. „Vždycky se může hodit," mrkl na chlapce, když je před bradavickou bránou předával netrpělivému Hagridovi.

1. září 1980, středa

Tyto vzpomínky se chlapcům honily hlavou, když mávali jejich starému známému a přemýšleli nad jejich prvním setkáním. Radim provedl poslední úšklebek do Magnusovy kamery, a pak už se přidal k chlapcům, kteří právě nastupovali do kočárů, které je měli dovést klikatou cestou ke škole.