Osudný omyl Moudrého klobouku

Epilog

8. ledna 1981, sobota

„No tak! Dělej, probuď se kruci!" probudily ho volající hlasy. Jenže Vojtovi se ještě nechtělo vstávat. Nechal oči pevně zavřené a dal průchod svým ostatním smyslům. Cítil, jak ho po tváři šimrají paprsky zřejmě vycházejícího slunce. Kolem sebe slyšel tlumený šepot a smích. Nechal doznívat poslední okamžiky osvěžujícího spánku a pomalu rozevřel oční víčka. Rukou ihned zašátral po nočním stolku napravo a narazil si na nos své brýle. Zmateně se kolem sebe rozhlédl. Poznal, že leží v jejich společné ložnici v Havraspárské koleji. Když se snažil posadit, hlavou mu projela intenzivní bolest. Vtom si všiml svých tří přátel, různě roztroušených po místnosti. „To je dost, že ses probral. Měl bys sebou hejbnout, ať na nás ještě něco zbyde na snídani, už mám fakt hlad," řekl David. „Co se děje?" mžoural nechápavě ze své postele. „Coby, je sobota ráno, už po desáté a měli bysme se jít nasnídat. Chceme přece stihnout jít s ostatníma do Prasinek, ne?" odpověděl mu Honza. „Počkáme na tebe dole ve společence, ale pohni sebou," řekl na oko výhružně Radim a začal s ostatními scházet po točitém schodišti, které vedlo ven z ložnice. Vojta se postavil a pořádně se protáhl. Odstčil komínek knih na parapetu a podíval se ven z okna. Sjížděl pohledem po východní části hradu a sledoval, jak pár mladších žáků bezcílně bloumá po hradním nádvoří. Pak mu zrak padl na zamrzlé Černé jezero. „Moment, zamrzlé jezero,"  řekl si a mozek mu začal pracovat na plné obrátky. Postupně se mu toho začalo spoustu vybavovat. Starodávné meče, věštba, Grindelwald, bitva, Fénixův řád a mnohé další výjevy. „Cha, to byl panečku sen," usmál se sám pro sebe. Pak se najednou zarazil a vytáhl si nahoru vrchní díl svého pyžama. Všiml si velké jizvy přesně v místech, kde ho Grindelwald, stejně jako jeho přátele, probodl dlouhou a ostrou katanou, aby se jich zákeřně zbavil. „Tak počkat! Tu jizvu jsem tady nikdy neměl! Že by to nebyl sen? Že by se to všechno opravdu stalo?" kladl si jednu otázku za druhou. „Vůbec to nechápu. A možná je to tak lepší," zabručel si pro sebe. Popadl jednu rozečtenou knihu z poličky a za bezstarostného poskakování se se svými kamarády vydal zdlouhavou cestou tajemnými chodbami bradavického hradu na snídani ve Velké síni.