Osudný omyl Moudrého klobouku

2. kapitola - Moudrý klobouk

1. září 1980, středa

Kočár s chlapci se drkotavě rozjel po nerovné cestě na kraji lesa poblíž břehu Černého jezera, po kterých už pluly desítky člunů s prvňáčky a Hagridem. Nad lesklou hladinou se na vrcholu vysokého útesu tyčil mohutný středověký hrad se spoustou rozsvícených oken. Než kočár dojel k hlavní bráně s dvěmi okřídlenými kanci, hoši už rozeznávali jednotlivé části hradu - viděli skleníky, poznali Velkou síň, našli kde je pracovna ředitele a dokonce se jim povedlo určit okna do jejich ložnice na vysoké Havraspárské věži na západě hradu.

Byl to jejich druhý domov, plný věžiček a bašt, chodeb, učeben, nespočtu tajných skrýší a neprozkoumaných míst, na která se těšili celé prázdniny. Prošli vstupní síní, chladnou místností se spoustou loučí zavěšených na chladných kamenných zdech posetých starými nápisy a kresbami připomínající léta dávno minulá. Po pravé straně minuli kratší spojovací chodbu k velkému točitému schodišti a ocitli se v největší a nejúchvatnější místnosti na celém hradě. Místo stropu má návštěvník možnost zírat na nepřeberné množství hvězd, souhvězdí, komet a jiných vesmírných útvarů ztrácejících se v nekonečné obloze. Napříč místností se táhnou čtyři dlouhé kolejní stoly, které byly dnes již téměř obsazeny.

Na druhém konci síně se nalézal čelem k nim majestátní profesorský stůl, kterému vévodilo křeslo připomínající trůn a na něm byl usazený ředitel školy, profesor Albus Brumbál. Po levici seděla vždy přísně vyhlížející postarší dáma, profesorka McGonagallová, která momentálně čekala s prvňáčky před Velkou síní v malé místnosti na začátek zařazování, proto bylo její místo nyní prázdné. Dále se u stoly nacházely samé známé tváře: hajný Hagrid, profesoři Kratiknot a Křiklan a profesorky Trelawneyová, Hoochová, Prýtová a Sinisterová. A moment, seděl tam ještě někdo, nějaká neznámá osoba. Zřejmě nový člen profesorského sboru. Shrbený, postarší, v kabátě s vysokým límcem, kvůli kterému mu téměř nebylo vidět do tváře.

Naše čtveřice se usadila u svého stolu úplně vpravo a očekávala, co se bude dít. Sál se postupně ztišil. Všichni věděli, co teď přijde. Do dveří velké síně nejdřív pomalým krokem vstoupila profesorka McGonagallová, oblečena ve smaragdově zeleném hábitu a se svou kouzelnickou čapkou močálové barvy. Za ní se nervózně vlekl dav letošních nových kouzelníků a čarodějek, netušící, jak budou rozřazeni. Netušili o jedné kouzelné věci, staré jako škola sama, kterou si každý žák nasadí na hlavu. Moudrý klobouk. To on rozhodne, zda jste udatný jako Godric Nebelvír, loajální jako Helga z Mrzimoru, moudrý jako Rowena z Havraspáru, či úlisný jako Salazar Zmijozel. Radim, stejně jako ostatní zaujatě pozoruje tento ceremoniál, tolik generací neměnný a pro každého tolik výjimečný, a sám vzpomíná, jaké to bylo, když se ocitl před pěti lety na stejném místě, a když profesorka McGonagallová zvolala do ticha jeho jméno...

1. září 1975, pondělí

Jeho tři kamarádi, které znal už z mudlovské školy, byli zařazeni do Havraspáru. Bylo mu jasné, že se tam dostanou. Všichni byli chytří. Ale on sám cítil, že tam za nimi nepatří. Není chytrý jako oni. Radim byl sice kamarádský a hodný, věčný vtipálek, ale chytrý opravdu moc nebyl. A tak byl přesvědčený, že se dostane do Mrzimoru, koleje, kde studovali oba jeho rodiče.

Když si znovu omílal vlastnosti vhodné pro jednotlivé koleje, bylo mu zcela jasné, že půjde tam. Avšak zároveň část jeho srdce mu říkala, že by chtěl být se svými přáteli v Havraspáru. Cítil se velice nesvůj a jaksi podivně osamělý. Ohlédl se po svých kamarádech. Seděli už u stolu napravo a všichni se na něj povzbudivě usmáli a drželi mu palce. Najednou uslyšel své jméno. Čas se zastavil. Srdce mu začalo zběsile bušit. Pomalu se vydal po schodech ke stoličce, usadil se, převzal od profesorky McGonagallové Moudrý klobouk, narazil si ho rozstřeseně na hlavu a celou myslí si přál jedinou věc. Nikdo neví, co se přesně dělo tu necelou půlminutu, po kterou Klobouk zkoumal jeho mysl.

Krempa klobouku mu zakrývala skoro celou jeho hlavu, a když klobouk nahlas na celou síň vykřikl hrubým hlasem: „Havraspár!" nebylo jednoduché říct, kdo se cítil užasleji, jestli on nebo jeho přátelé. Jisté bylo, že ztropili takový radostný povyk, jaký ten večer ještě nezazněl u žádného studenta. Po dlouhotrvajícím objímání a gratulacích několika dalších členů havraspárského stolu se Radim usadil a zahleděl se k profesorskému stolu. Byl by mohl odpřísáhnout, že profesor Brumbál na něj vesele zamrkal.

1. září 1980, středa

Radim prudce zatřásl hlavou a ukončil tak příval pět let starých vzpomínek na jeden z jeho nejšťastnějších okamžiků jeho života. A tu se na stole objevily hory jídla. Kuřecí křídla, mísy polívek, salátů a příloh, sladkostí, zmrzlin a jiných pamlsků, všelijakých nápojů a mnoho dalších výtečných pokrmů. Celé osazenstvo se vyhladověle pustilo do jídla. Radim jen sentimentálně okusoval párek a pozoroval své přátele. David se cpal dvěma obrovskými kuřecími křídly najednou a ještě u toho zvládl vést konverzaci s Honzou, který měl taktéž zaměstnaná ústa sytou francouzskou polévkou.

Naproti tomu Vojta vedle něj střízlivě okusoval sušenky a popíjel čaj a byl u toho začtený do nějaké tlusté učebnice. „Ještě nezačala škola a ty si už zálibně pročítáš učebnice?" nadhodil Radim řečnickou otázku. Vojta se však ani nenamáhal s odpovědí. Typické. Kdykoliv se některý z jeho přátel dal do čtení čehokoliv, nic je nedokázalo odtrhnout. Když dojídal zmrzlinu, vzpomněl si na dvě osoby, které ze srdce nenáviděl, a už se těšil, až se mu podaří provést jim nějaký pořádný žertík. Otočil se k nebelvírskému a zmijozelskému stolu a nahodil ten nejhorší výraz, který uměl. Takový, že ani ten nejodpornější Zmijozel by se za něj nemusel stydět.