Osudný omyl Moudrého klobouku

16. kapitola - Kentauří věštba

13. září 1980, pondělí

Čekali, až se slunce schová za horizont. Doufali, že temný plášť noci jim poskytne trochu více soukromí.

Večeři jim prostřeli na přičarovaném stole přímo ve společenské místnosti, a pak se uchýlili do jejich ložnice, aby měli více klidu. Navíc je už iritovalo trávit většinu dne s tolika lidmi na tak malém prostoru. 

„Dnes jsou to už přesně dva týdny, co jsme se začali věnovat naší přeměně do zvířecích podob. Proto si myslím, že jsme již schopní a dostatečně připravení tuto proměnu dokončit. Chce někdo začít?" začal slavnostně Vojta. Nikdo se k tomu příliš neměl. „Radime, tvůj patron je přece drobná myška, takže se v ní i přeměníš. Tvoje zvíře je tedy z nás všech nejmenší, takže tvoje přeměna by měla být zároveň i nejjednodušší, a proto bys měl začít," rozhodl David. Radim se chtěl bránit, ale všichni svorně souhlasili s Davidem, takže neměl jinou možnost. „Prostě se snaž do té myši vcítit, všechno ostatní se pokus vytěsnit z mysli," instruoval ho Vojta. „To by mě zajímalo, jak vypadám z myší perspektivy," zamyslel se Honza nahlas a rozšafně si pročesal své kudrnaté vlasy. „Tak sbohem v myším světě," zasmál se Radimovi Vojta. Radim si jich přestal všímat.

Klekl si na čtyři a podle Vojtovy rady se snažil vší silou soustředit na pocity, jaké by asi měla mít myš. Snažil se své složité myšlenkové pochody zjednodušit jen na primitivní potřeby. Nic se nestalo. Otevřel oči. Pořád byl ve svém chlapeckém těle. „Zkus to ještě jednou," jemně ho pobídl Honza. Radim se snažil ještě víc. Na nic nemyslel. Jen zhluboka dýchal. Najednou jeho tělem začal prostupovat velmi zvláštní pocit. Jakoby měl uvnitř těla nějaký vysavač, který velice pomalu vcucával jeho ostatní části těla. Pomalu otevřel oči. Ucítil, jak stojí v hromádce šatstva. Velmi se mu zhoršil zrak, avšak zároveň se mu zlepšil sluch. Své okolí viděl z úplně jiného pohledu. Obrátil svůj čumák vzhůru a pohlédl na své užaslé přátele. Chtěl se zasmát se, protože se mu přeměna skvěle vydařila. Místo toho mu z úst vyšlo jen velice vysoké a tiché pištění. Vykulil svá drobná očka. Jeho kamarádi se hlasitě rozesmáli. V jejich ložnici teď kromě nich tří vyděšeně cupitala myšice křovinná.

Po chvíli úporného snažení se ložnicí rozléhalo silné máchaní Vojtových křídel, hlasité Davidovo psí štěkání a Honzovo jemné ježčí cupitání. Byl to naprosto odlišný pocit od pocitu bytí člověkem. Lidské vnímání bylo utlumeno a v mysli převládaly prosté zvířecí potřeby. Některé smysly byly potlačeny, jiné naopak zdokonaleny. Kluci si ve zvířecí formě připadali daleko uvolněnější. Naproti tomu nepřestali zcela vnímat lidské myšlení a cítění a byli schopni racionálně uvažovat. Dokonce dokázali i navzájem komunikovat, spíše ale pomocí myšlenek než zvířecích skřeků. Po chvíli užívání si nových zkušeností se zase přeměnili zpátky do lidské podoby. 

„To bylo skvělé," rozplýval se Radim nadšeně. „Jo, za tu velkou dřinu to fakticky stálo," potvrdil David. „Každopádně toho musíme nějak využít," rozmýšlel se Honza. „Navíc musíme nějak pokročit v našem pátraní. Víte, co říkal Brumbál, že když se něco stane, máme jít za Barbarossou, tomu jedinému můžeme věřit. A pokud se nepletu, právě teď hlída naši společenku. Vojto?" obrátil se Honza na zatím ztichlého chlapce. „Mám plán," zašeptal Vojta a v brýlích se mu zaleskly dvě ohnivé jiskřičky.

Z otevřeného okna Havraspárské věže vylétla mohutná sova s roztaženými křidly. Měsíc byl právě zakrytý mraky a kolem již spícího hradu vládla tma, a proto si nikdo nepovšiml ani jeho, natož tří podivných objektů nejasných tvarů na jeho hřbetu. Puštík bělavý, druhá největší sova na světě, kroužil kolem školy, a když se blížil k vysoké věži, ještě nabral rychlost. Blížil se k samotné špičce hlavní věže, silnými pařáty otevřel okenice a přistál na pracovním stole ředitele bradavické školy. Ze hřbetu shodil myšici, ježka a psa, zatřepal se, a pak si již zpět přeměněný Vojta uhladil hábit a narovnal brýle. Z trojice drobných tvorů se stali Radim, Honza a David. „Lumos," ozvalo se ztichlou místností a čtyři hůlky se rozsvítili a zaplavili potemnělou místnost modrým světlem. Portréty na stěně za křeslem ředitele školy se začaly probouzet.

„Kdo to sem teď v noci kruci leze," zamumlal z jednoho portrétu ještě v polospánku Phineas Nigellus Black, stařík v plášti s velkým turbanem omotaným kolem hlavy a šedými vousy, bývalý ředitel bradavické školy. Když si noční vetřelce prohlédl již čilým okem, hlasitě rozpráskl ruce a začal: „No konečně jste tady. Už jsme si mysleli, že se vám něco stalo." Chlapci se podívali za sebe, ujišťujíc se, že je řeč o nich. „Už to bylo dneska v novinách, že utekl, ne?" ujišťoval se Phineas. „Myslíte snad Grindelwalda?" nechápal David. „U Merlina, koho asi jiného chlapče. O to tu přece celou dobu jde." „Co má s náma společného nějakej uprchlej černokněžník?" nenechal se odbýt Honza. Bývalý ředitel si povzdechl a pokračoval: „Jo, chápu, Brumbál vám nic nestihl vysvětlit. Tak teda poslouchejte. Grindelwald uprchl asi před týdnem z Nurmengardu, obrovské pevnosti pečlivě chráněné ministerstvem. Grindelwald má obrovské znalosti hlavně v oblasti černé magie. Je daleko mocnější než Brumbál. Ten sice Grindelwalda porazil, ale jen proto, že Grindelwald tomu tak sám chtěl. Grindelwald, aby si svět myslel, že od něj žádné nebezpečí nehrozí. A pak ve vhodnou chvíli, teda pár dní zpátky, uprchl. Brumbál se svou tajnou organizací po něm začali pátrat. Ale Grindelwald je daleko mocnější. Brumbál nemá proti němu šanci. A už několikátý den nemáme o Brumbálovi žádný zprávy. Nikdo netuší, co se mu stalo. Jako by se vypařil. Grindelwald má na svý straně mozkomory a další hnusný tvory. Však vy jste byli u těch mrtvejch kentaurů tady v lese. Nebyla to žádná náhoda, že byli vyvražděni. Grindelwaldem, samozřejmě. A víte proč? Kentaurové mají neuvěřitelné věštecké schopnosti. Z hvězd dokázali vyčíst jak to, že se Grindelwald vrátí k moci, ale i to, že bude jednou poražen. Čtyřmi mladými lidmi, kteří Grindelwalda zničí. Proboha, jste to vy čtyři. Měníte se přece na ty čtyři zvířata, ne? Profesor Kratiknot viděl vaše patrony. Stejné, jako jsou v té kentauří veštbě. Asi jste i zvěromágové, ne? Musíte se ihned setkat s bystrozorem Barbarossou, ostatně proto je tady na hradě. Má instrukce od Brumbála, bude vědět, co dál s váma." Klukům se začala motat hlava. Nemohli tomu uvěřit. Co by s tím měli oni společného, obyčejní šestnáctiletí kluci? „Musíte se držet neustále u něj. Nesmí se vám nic stát. Grindelwald brzo přitáhne na tuhle školu se svou obrovskou armádou. Buďte připraveni. A hodně štěstí," pak se dal Phineas Nigellus do veselého pobrukování a po chvíli upadl do klidného spánku, jako by se nic nestalo.

Kluci se nehýbali. Hodně dlouho tam jen tak stáli. Z minuty na minutu se jim změnil celý jejich dosavadní život.