Osudný omyl Moudrého klobouku

34. kapitola - Poslední okamžiky v Bradavicích

23. prosince 1980, čtvrtek

Sehnat všechny věci, které byly uvedené na krátkém seznamu od Tonksové, nebylo vůbec jednoduché. Západní křídlo školy bylo během boje před několika měsíci zcela zdevastováno a samotná ošetřovna i s přilehlou chodbou se zřítila z útesu do hlubin Černého jezera. Kluci se museli spoléhat na zásoby bylinek, léčiv a lektvarů ve sklepeních a doufat, že spodní základy hradu budou alespoň částečně zachovány. Když však došli ke vstupu dolů, byli šokováni. Samotný přístup do podzemí z pohyblivého schodiště byl zavalen obrovitou hromadou sutin a kamení. „Budeme se té hroudy muset zbavit, sklepení je naší poslední nadějí," povzdechl si David a začal si vyhrnovat rukávy mudlovské mikiny. Radim seskočil posledních několik schodů a snažil se odlačit veliký balvan, který jim nejvíc překážel. „Radime, nespěchej tolik," zasmál se Honza. „Zas tak náročné to nebude. Zapomněl jsi snad na naše hůlky?" Všichni se pobaveně zasmáli a dali se do kouzlení. Vojta odlevitoval největší překážku o pár metrů vedle a chlapci mezitím roztavovali překážející suť silným plamenem ohně, který tryskal z jejich namířených hůlek.

Po necelé hodině dřiny se zdálo, že chodba s kluzkým schodištěm ze zarostlých kamenů je průchozí. Jeden po druhém začali postupně se zbystřenými smysly sestupovat po kluzkých schodech dolů. Rozsvítili své hůlky a snažili se v přítmí zorientovat a najít v labyrintu podobných chodeb kabinet profesora Křiklana a přilehlou třídu.

Učebna lektvarů vypadala úplně stejně, jak si ji chlapci z hodin kdysi dávno pamatovali. Panovala zde strašlivá zima, chlapcům se u úst tvořila hustá oblaka studené páry. Kamenné slizké zdi byly obskládané spoustou poliček a skříněk plných skleněných nádob s v láku naloženými živočichy, ze kterých všem naskakovala husí kůže. Prostor třídy byl zaplněn mohutnými židlemi a lavicemi, které byly důkladně poleptané různými kyselinami a lektvary několika generacemi studentů. V přední části místnosti stál učitelský stůl s tabulí a za ní nenápadné dveře. Zatímco Vojta s nechutí prozkoumával ohavné mrtvé tvory vystavené v miskách, Radim si vzal křídu a se skřípěním na tabuli napsal : „Pučíme si trochu vaších věciček, promiňte pane prófo!" Zato David s Honzou už byli vměstnaní v malém Křiklanově kabinetě, který spíš sloužil jako sklad všech pomůcek. S odporem sahali na různé skleněné lahvičky, luštili jejich zašlé etiky a rozvažovali, které z nich budou na svou výpravu potřebovat, prohrabávali košíky s bylinami a houbami, které silně zapáchali a jedna obzvlášť drzá rostlinka, která se až nápadně podobala mrkvi modravého zbarvení s fialovými pupínky, začala rozčileně pištět: „Vrať mě zpátky, ty chmatáku!", když ji Vojta bral do rukou. Vše vhazovali do tmavé školní brašny, kterou našli povalenou v rohu učebny  a začarovali ji nezjistitelným zvětšovacím kouzlem.

Mezitím skřítci, kterým dal dopředu David vědět, v kuchyni s radostí vyvařovali šťavnaté kousky masa, pekli pekáče buchet a míchali kotel vroucí polívky. Na ohništi v prostoru velikého krbu se otáčelo tlusté sele, které svou velikostí připomínalo spíše sloní mládě. U toho si všichni prozpěvovali skřítčí balady ve své řeči, které nikdo kromě nich nerozuměl a byli moc rádi, že mají po dlouhé době zase nějakou práci.

„Takže jídlo a věci ze sklepní máme hotové, zbývá nám už jen sehnat košťata," odříkával Honza a loudavě se vydali po mostě směrem na školní pozemky. Ze srázu pohlédli na údolí s opuštěnou Hagridovou hájenkou a kráčeli po kamenité stezce podél Zapovězeného lesa na famfrpálové hřiště. Cestou mlčeli a nebylo slyšet žádný hluk, ani ptáček někde zdálky nezazpíval. „Možná by bylo i lepší, kdyby aspoň nějaký vlkodlak v lese zavyl, tohle ticho je dost děsivý," pronesl pochmurně David a vytáhl si svačinu. Vlezli do havraspárských šaten a pohlédli do přístěnku, kde byl ledabyle uskladněn asi tucet létajících košťat. „Pojďte, vynesem je všechny ven, trochu se na nich proletíme, ať si vybereme, které nám nejlépe sedne, zřejmě poletíme do Nurmengardu dlouho," navrhl Vojta. „To vůbec není špatný nápad, nemůžu se dočkat, až se trochu proletím. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem na koštěti seděl naposled," zasnil se Radim. „Tak já ti to připomenu - na začátku září jsi hrál zápas proti Nebelvíru a Michal ti vyfoukl Zlatonku přímo před obličejem - málem jsme to tehdy projeli," dobíral si ho Honza. „Jó, jakpak se asi teďka Michalovi daří?" zeptal se David a nadhodil zamyšlený výraz. Během jejich krátké debaty už stanuli na travnaté hrací ploše obklopeni tribuny. „Šmarja, to musí být zvláštní pocit, když víš, že tě sleduje zeshora celá škola," divil se Vojta. „Rychle si zvykneš," usmál se Radim a rozhodil na zem zbytek košťat. „Tak každej jedno do ruky, nasednout a jedéém," zavelel Honza. David s hlubokým povzdechem spolkl poslední sousto a s bručivým : „Radši bych teda zůstal na pevné zemi," se vznesl do vzduchu za ostatními. Dlouho všichni dováděli kolem obručí, Radim jim předváděl různé kreace a triky, která se za ta léta naučil, a pak zkoušel provést lenochodí závěs a Vrónského fintu, hrací taktiky, které mu Vojta právě teoreticky vysvětloval a byl zvědavý na jejich provedení Radimem v praxi („Ne, takhle určitě ne, takhle to v té knížce rozhodně nebylo. Střemhlav se musíš řítit už v této výšce, jinak protivníka těžko shodíš z koštěte!"). David s Honzou mezitím hráli na babu a pak se kochali tou komickou dvojicí, kde se Vojta zrovna snažil svého kamaráda donutit, aby v půlce letu sklouzl z koštěte, udělal kotrmelec a poté na koště zpět dosednul („Ovšemže to jde, četl jsem to!"). Pak celí uřícení přistáli a chvíli se vydýchávali. „Myslím, že bychom se měli pomalu vrátit, ať na nás Tonksová nahoře nečeká," vzpružil všechny Honza, a tak se vydali pomalým tempem vzhůru k jejich bývalé škole.

Když měli všechno přichystané, zkontorolovali, že v mrzimorské společenské místnosti nic nenechali, dali sbohem Uršule a důkladně jí poněkolikaté poděkovali, a pak se s těžkými srdci dali docela neradi do stoupání po točitém schodišti na samotný vrchol Astronomické věže.