Osudný omyl Moudrého klobouku

33. kapitola - Volání časů dávno minulých

17. prosince 1980, úterý

Socha Moudrého Klobouku dokončila svou báseň, odmlčela se a znehybněla.

Kluci se po sobě vyděšeně rozhlédli. „Takže Uršula měla nakonec pravdu. Ten trojzubec opravdu existuje!" již nepochyboval Honza. „Jo. A co je na tom nejlepší, tak je schovanej na dně Černého jezera," vyvozoval z veršu Moudrého Klobouku David. „Ale schovaný pod čtyřmi zámky a pro jejich překonání musíme dokázat, že máme vlastnosti všech čtyř bradavických kolejí," přidal se Vojta. „Já si myslím, že to nebudou opravdové hmatatelné zámky. Předsavuji si spíš, že to budou čtyři těžké úkoly. Úkoly, při kterých musíme prokázat odvahu, důvtip, přátelství a lstivost. Teprve tak se dozvíme přesnou polohu toho trojzubce," odtušil David. „A v básni je jednoznačně popsáno, že je zchopen porazit všechno zlo, takže s ním bysme mohli porazit Grindelwalda, že?" ptal se ostatních Radim. „Je tu strašně moc otázek, ale odpovědi žádné. Musíme se o tom trojzubci dozvědět něco víc. To stejné platí i o čtyřech bradavických zakladatelích. Dokud nenajdeme něco jiného, nemá cenu jen tak skákat šipku do jezera a doufat, že trojzubec najdeme. To by fakt němělo smysl," dumal Vojta. „Takže směr knihovna," vydal se David velitelským krokem z Komnaty nejvyšší potřeby. Těsně předtím, než vyšel z místnosti,  se Radim otočil na Moudrý Klobouk a byl by přísahal, že na něj socha Roweny z Havraspáru mrkla.

Knihovna zdejší bitvu přežila bez úhony, vše bylo zachováno. Chlapci bez problémů vnikli do oddělení s omezeným přístupem a rozdělili si jej na čtyři části, přičemž každý z nich měl za úkol svou čtvrtinu důkladně prozkoumat. Listovali svazky starými i staršími jak samotné Bradavice a četli všelijaké návody, recepty či nudné historické pasáže. Po více jak půldenním hledání stále nic nenašli. Chlapci neměli tušení, že knihovna je natolik obsáhlá. „Budeme pokračovat tak dlouho, dokud to tu celé neprohledáme. Ani jediný svazek nezůstane nepřečtený," trval na důkladnosti David. Tak to trvalo celé dny.

Až jednoho dne... 

23. prosince 1980, čtvrtek

„Něco mám," zavýskl nadšeně Honza. Všichni se ihned přesunuli k jeho stolku, jež byl až do závratných výšin zavalen velkými knihami. „Tady, podívejte!" ukazoval jim prstem doprostřed stránky.

...legenda, podle které na Zemi existují v neznámé podobě čtyři mocné síly. Batylda Bagshotová, přední historička 20. století, je toho názoru, že jednou z těchto neupřesněných podob má být údajný Poseidonův trojzubec, který je ovšem ztracen a naposledy byl podle všeho spatřen na počátku 8. století na Islandu. Podle našich informací je daleko více podrobností zahrnuto ve svazku samotného Merlina, nejmocnějšího čaroděje všech dob, jehož dílo je v současné době přísně střeženo hluboko v archivech Ministerstva kouzel. Ovšem Armando Dippet, bývalý ředitel bradavické školy, je jiného názoru: „Jsou to jen pohádky pro děti, nic podobného neexistuje a ani neexistovalo," nechal se slyšet. Pokud se podíváme do irských národních pramenů z druhé poloviny 6. století....

„To si snad děláte legraci?" nemohl uvěřit svým uším David. „Znamená to snad, že ty čtyři síly jsou trojzubce nebo nějaké podobné zbraně?" ptal se Vojta. „Vyloučit to nemůžeme, navíc když víme s jistotou o existenci toho Poseidónova, proč by ostatní tři taky nemohly existovat," pomyslel si nahlas Honza. „Každopádně by to bylo super, kdybychom je všechny získali. Hezky by nám to vycházelo, jsme čtyři, tak pro každého jeden," ušklíbl se při takové představě Radim. „Pomalu, Radime, ty zbylé tři můžou být kdekoliv, navíc připomínám, že k odhalení toho našeho v jezeře jsme se zas tak daleko nedostali. To, že jsme se dozvěděli o dalších třech, nám zatím v ničem nepomůže. Teď se musíme-" nedokončil David. Z chodby před knihovnou se ozvaly těžké kroky, až se chládná zem téměř otřásala. Všichni jako na povel vytáhli hůlky, a schovali za polici plnou svazků o vaření lektvarů. Neznámý se pojednou zastavil. Kluci slyšeli jeho hluboký dech. Vtom se ozval hluboký hlas: „Hej vy kluci havraspárský, ste tady?" Nebyl to hlas nikoho jiného než bradavického klíčníka, šafáře a jejich starého známého, Rubeuse Hagrida. Chlapci už už chtěli vyjít zpoza regálu a pozdravit se s ním, ale Vojta je šepotem zastavil. „Jak si můžete být tak jistí, že je to on? Třeba je to nějaký Pálený rytíř, který vypil Mnoholičný lektvar?" „Hej Hagride, jak jsme se poprvé setkali?" zavolal na něj schovaný Radim. „Radime, ty ses přece tenkrát ztratil už ve Vstupní síni a já tě tenkrát vodved do vaší havraspárský koleje. Brečels jak mimino přece!" vzpomínal obr. „Je to dobré, přesně tak to bylo. Je to on, můžeme vylézt," pobídl své kamarády Radim. Vyšli tedy ven, před vysokou polici a hlasitě se s Hagridem zdravili. „Jenom vám předám nějákej vzkaz vod Tonksový a hned zase letím, mám toho teď dost co na práci," dobrácky se na chlapce usmál. „Prej se za váma ještě dneska navečír zastaví. Říkala něco vo tom, že s ňou někam pudete. Tady máte to psaní. Jsou tam prej úkoly, co máte do večera zařídit. Ještě si něco vezmu něco u sebe v boudě a hned zas mizím do Londýna. Sirius mi zas pučil tu svou motorku, je to fakt báječnej stroj. Tak se mějte, děcka," rozloučil se s nimi a kolébavým krokem odešel. Honza netrpělive rozbalil obálku a vytáhl narychlo popsaný pergamen. Stálo na něm:

Dnes večer, přesně v 7 hodin, buďte na vrcholu Astronomické věže. Zabalte nějaké jídlo z kuchyně, z ošetřovny a ze sklepení vezměte sadu léčivých lektvarů. Pojedeme na místo původního plánu, jak jsme se předtím domluvili. Každý mějte jedno koště, v přístěncích u hřiště jistě nějaké budou. Tonksová

Honza pergamen zase sbalil. Do odletu na Nurmengard zbývaly necelé čtyři hodiny.