Osudný omyl Moudrého klobouku

37. kapitola - Poslední tajemství Hory zkázy

17. prosince 1980, pátek

Severus Snape nervózně tloukl prsty o hranu stolu a naštvaně pohlížel na Brumbála.

„S Vaším prominutím, pane řediteli, co Vás vede k doměnce, že ti čtyři chlapci jsou tak výjimeční?" Brumbál neopdověděl okamžitě. Roztržitě hleděl na svého fénixe a jemně mu cuchal peří na hřbetu. „Mám-li být upřímný, Severusi, tak si tím vlastně vůbec nejsem jistý. Ale už ve škole dokázali, že vykazují nadprůměrné schopnosti, a ona kentauří věštba na ně přesně sedí. Nezapomeň, že jsem to nebyl já, kdo si je vybral, to ta věštba si je zvolila, je to jejich osud." „A má to smysl je zde, uprostřed Řádu, vycvičovat a připravovat k boji? Co když jste se, Brumbále, jako obvykle, zmýlil?" dovolil si tmavovlasý mladík utrousit drzou poznámku. Brumbálovi zaplály ohníčky za  jeho půlměsícovými brýlemi. „Přiznávám, že  se dopouštím omylů jako kdokoli jiný. Naopak, protože jsem o něco chytřejší než většina lidí, bývají o to větší i moje omyly. Přesto se domnívám, že v tomto případě je nutné na ně spoléhat a vložit do nich svou důvěru a nechat je plnit úkol, který jim byl svěřen." „Ale pane profesore, co když-" „Neboj se, Severusi, mám plán. Brzy s nimi odcestuješ do Nurmengardu, počkáš, až se dovnitř dostanou skrz Vodopád moudrosti - a já jsem si jistý, že to zvládnou - a poté je tam necháš se a vrátiš se zpět sem, do štábu." „To tam ty čtyři chlapce chcete nechat samotné napospas celé armádě nestvůr a dalších přisluhovačů Grindelwalda? Nedožijí se rána! U Merlina, Brumbále, to je šílené!" vzpíral se starci Snape. „Nikdy, Severusi, nikdy, bych je nenechal ohrozit na životě. Nic neponechám náhodě. Ale toto je jediná možnost, jak zjistit sílu jejich moci. Pak si teprve můžete být jisti, že jsme našli ty pravé, kdo mají schopnost Grindelwalda porazit. Následně je bude u sebe očekávat Harllu. Ty víš, Severusi, co to znamená, že? Již není cesty zpět, nic nebude jako dřív. Jsi připraven splnit svůj úkol, drahý příteli?" obrátily se Brumbálovy oči na nerozhodného mladíka s hákovitým nosem, který konečně přestal tlouci prsty do stolu.

24. prosince 1980, pátek

Radim, Vojta, Honza i David stáli u ústí tmavé jeskyně. Právě prošli Vodopádem moudrosti a ocitli se uvnitř Nurmengardu. „Tak kde je sakra ten Snape?" rozhlížel se nervózně Honza. „Netuším, půjdeme tedy vpřed bez něj," rozhodl se David. „Četl jsem tady o tom místě nejednu knihu v oddělení s omezeným přístupem," vykládal ostatním Vojta. „Nacházíme se v srdci obrovské hory, která je pro mudly neviditelná a na jejich mapách nezakreslitelná. V naší řeči se jí říká Hora zkázy, protože zdejší místo je zdrojem obrovské bolesti, strasti, nenávisti, utrpení, zla, konce a zániku. V původní řeči je její jméno daleko hrozivější, že ani nemám odvahu ho vyslovit. Už od středověkých dob se zde prováděly všelijaké ohavné rituály, mučili se zde mocní černokněžníci a vedly se zde ty nejkrvavější bitvy. Spolu s Azkabanem je toto místo nejvíce nasáklé zlem." „Ale v Azkabanu žijí mozkomorové, takže tam to musí být mnohem horší, ne?" ptal se Radim. „Bohužel to tak rozhodně není," zakroutil hlavou Vojta. „Mozkomorové jsou oproti místním obyvatelům opravdu břídilové." „Tady někdo žije?" podivil se David. „No samozřejmě, jestli si někdo zaslouží být nazýván stvůry temnot, tak to budou určitě oni. Nejmenují se nijak strašidelně - říká se jim liškodlačice, ale rozhodně je nepodceňujte podle jména." „Jak vypadají?" zeptal se Vojty Radim. „Myslím, že to brzy zjistíme," nadhodil Honza a ukázal do postranních jeskynních chodeb, ze kterých pomalu vylézaly dlouhé stíny. „UTÍKEJTE!" zařval David a všichni se rychle rozběhli dál. Náhle se před nimi otevřela obrovská propast, závratně hluboká, kterou nešlo přeskočit. „Rychle, rychle, odlevitujeme se navzájem," pobízel ostatní David a už vytahoval vlastní hůlku. „Možná jsem zapomněl zmínit," ošil se hrozivě Vojta, že liškodlačice mají řadu zvláštních schopností. Jednou z nich je, že pohlcují veškerou magii v okolí. To znamená, že žádná kouzla tu nebudou fungovat. Je to proto, aby odsud žádný vězeň nemohl uprchnout," poučoval své kamarády Vojta. „Ale co tedy budeme dělat? Vždyť ty mrchy se blíží!" vyjekl Radim s notnou dávkou paniky v hlase. „Myslím, že jedinou šanci na přežití budeme mít, když je necháme, aby nás dostihly. Třeba nám nechtějí ublížit," řekl David. Temné siluety už nebyly dál než pár metrů. Kluci couvali dál, ale už stáli na okraji strže. Dál už nemohli. Vojta, který o liškodlačicích četl spoustu knih v knihovně, věděl, že by je ty stvůry okamžitě zabily hodně pomalou smrtí, a že si je za žádnou cenu nesmí pustit k tělu. „Vždy se najde řešení," opakoval si. „Nějaká cesta odsud vést přece musí!" A v tom mu to došlo. „Utíkejte dál, je to jen klam. Žádná propast tu není! UTÍKEJTE! RYCHLE!" ječel na ostatní jako smyslů zbavený. Ostatní chlapci mu nejdříve nevěřili, ale když viděli, jak on sám dokáže běžet přes propast a přitom nespadnout dolů, vydali se za ním. Proběhli přes obrovskou prohlubeň a pokračovali úzkou chodbičkou. Liškodlačice zůstaly stát před zející dírou a hlasitě prskaly.

Ocitli se v úzké kamenné chodbě, tak vysoké, že ani nedohlédli na strop, pokud tam nějaký vůbec byl, která byla z obou stran tvořena desítkami pater propojené žebříky. V každém poschodí se vedle sebe tísnily stovky drobných cel s kovovými mřížemi. Některé byly prazdné, z dalších se ozývaly skřeky a zoufalá volání a jiné byly zaplněné zviřecími a lidskými ostatky. Chlapci se rozhlíželi a pomalu postupovali dál. „Jak tady asi máme najít jeho celu?" nechápal Radim. Jakoby na jeho odpověď se z dálky ozvalo zaskřehotání, které přehlušilo i ostatní zvuky. „Hledáte někoho, hoši?" Až skoro úplně nahoře, v téměř nejvyšší cele, se o mříže opírala velice stará a seschlá ježibaba s obrovskou bradavicí místo levého oka. Létalo kolem ní hejno obrovských much, přes hlavu měla přehozený fialový šátek, pravá ruka byla nahrazena tmavým hákem a měla dřevěnou nohu. „Určitě pátráte po Grindelwaldovi, že jo?" vytušila správně, a když viděla, jak chlapci pokývali hlavou, krákavě se rozesmála. „Znám všechna jeho tajemství z dob, kdy tu byl uvězněný, hned vedle mě. Ráda se o ně s Vámi podělím, ale nebude to zadarmo. Co mi dáte na oplátku vy?" Kluci se zamysleli, teď šlo o všechno. Museli být opatrní. Vojtu napadl další skvělý plán. „Stařeno," oslovil ji. „Pokud nám sdělíš důležité informace, slibuji, že ti propůjčím hůlku, aby ses mohla dostat na svobodu. Souhlasíš?" „Ó, ano, ano! Hýkala znovu smíchy. Slibuješ, hochu? Ruku na to!" navrhla, a napřáhla svou zdravou ruku. Vojta se trochu ušklíbl, ale přesto jí ruku podal, hned na to si ji však utřel do kalhot. Ostatním se Vojtův plán moc nezamlouval. „Dát té nebezpečné ježibabě svou hůlku? Vojta se zbláznil. Určitě to špatně dopadne," pomyslel si David, ale nahlas neřekl nic. 

Stařena začala vyprávět: „Když tu byl Grindelwald dlouhá léta zavřený, přemýšlel, tvořil a plánoval. Moc chytrý člověk. Dokonce se mi i se spoustou věcí svěřoval. Vlastně to byl můj nápad - ty čtyři meče. Grindelwald jimi byl úplně posedlý, tvrdil, že skutečně existují, a že se jich jednou zmocní, a tím celý kouzelnický i mudlovský svět ovládne. Podle něj bylo všechno vědění o těchto čtyřech mocných artefaktech shrnuto v jednom svazku samotného velkého čaroděje Merlina. Prý je pečlivě skryt a chráněn Řádem na Ministerstvu kouzel. Celé desetiletí plánoval, jak se k němu dostat. Vím, že v předvečer jeho útěku věděl o přibližné poloze dvou z nich - jeden je prý ukryt v Bradavické škole čar a kouzel a druhý u nějakého elfa. Pak už o ničem nevím. Teď ty," ukázala na Vojtu. „Splň svou část našeho slibu. Dej mi hůlku, už dlouho lačním po svobodě." Chlapci strnuli, netušili, co se chystá jejich kamarád provést. Vojta přikývl, působil až neobvykle klidně. Nenápadně pootočil hlavou k chlapcům a naznačil jim: „Připravte se!" Poté jakoby nic vytáhl z kapsy hůlku a podal jí stařeně. Honza si všiml, že Vojta vytáhl svou hůlku z levé kapsy, i když měl hůlku vždy schovanou v pravé. Stařeně zasvítily oči. „Konečně budu volná!" zachroptěla. „TEĎ!" zařval Vojta a všichni se rozběhli a rychle sklouzávali po žebříku pryč - jen co nejdál od stařeny. Ta nechápala, co se děje. Jaktože ten chlapec utíká, když jí dal svou hůlku? Vtom to pochopila. Nějakým způsobem byla podvedena. Zkusila hůlkou roztavit mříže a nic se nestalo. Mocně zařvala: „Podvedl jsi mě, kluku, a já k tobě byla upřímná!" Její slova se v ozvěně odrážela do nekonečna. Po chvíli k ní z dáli dolehlo: „Nebyla jsi podvedena, hlupačko, dal jsem ti hůlku, sice ne svou, přesto funkční. Je jen tvou hloupostí, že sis neuvědomila, že kvůli zdejším strážím nejde čarovat. Já svou část dohody přesně splnil. Nejsem ti ničeho dlužný. Sbohem!" Domluvil, a pak vše utichlo. Osaměla. Chodbu opět naplnil její kdákavý smích.