Osudný omyl Moudrého klobouku

24. kapitola - V jezevčí noře

16. prosince 1980, čtvrtek

Čtveřice chlapců s Nymfadorou se objevila na jakési vysoko položené terase se zábradlím a nádherným výhledem na drsnou skotskou krajinu s tmavým jezerem.

„Tady to vypadá spíše jako v Bradavicích než v Nurmengardu," zapochyboval Radim. „Tonksová, vždyť teď jsme na vrcholu Astronomické věže v Bradavicích, ne?" hádal Vojta. „Přesně tak, musíme se tu ještě trochu vyzbrojit, než se vydáme na sever. Přece bychom nešli do Nurmengardu s prázdnou," vysvětlovala Tonksová, zatímco scházeli po točitém schodišti dolů do hradu. Bitva, která se zde před pár týdny konala, byla stále velice patrná. Hrad nešlo nazvat úplně troskou, ovšem zcela obyvatelný již také nebyl. Skla byla mnohdy vytlučená, některé zdi byly zbořeny a spousta dřevěného nábytku byla vypálena. „Nebylo to riskantní se sem jenom tak přemístit? Co kdyby tu byli Pálení rytíři nebo samotný Grindelwald?" obával se David. „Stejně jako jinde, tak i tady hlídkuje několik lidí z Řádu. Kdybychom neměli jistotu, že je zde bezpečno, rozhodně bychom se jen tak nevrhali do jámy lvové," zasmála se Tonksová a mrknutím oka si změnila své fialové vlasy na růžové. „V okolí se pohybuje alespoň deset členů Řádu včetně Hagrida, takže nemějte starosti o vaše bezpečí," dodala. „Myslím, že tu pobudeme několik dnů, tak doufám, že jste si na Bradavice již neodvykli," pohodila obočím směrem k nim. „Ale Tonksová, ty moc dobře víš, že Bradavice jsou nejbáječnější místo na světě a každý si to tu zamiluje. Bude to super trávit tu ještě nějaký čas," vyjádřil se za všechny kluky Vojta. „Přesně tak, bojím se, že už se sem pak nikdy nevrátíme," usmál se smutně Honza. „Asi jen tak ne, možná kdybychom teď z minuty na minutu zabili Grindelwalda i jeho pár set Rytířů, tak by to tu možná Brumbál přes víkend stihl dát do pořádku," odpověděla Tonksová ironicky a vyhnula se jen tak tak lavině kamínků padajících z drolícího se stropu. „Ze všeho nejdřív je třeba vyřešit otázku stravování a spánku," určila velitelským hlasem. „Vy jste všichni z Havraspáru, takže bysme se měli podívat do vaší koleje, jestli by se tam náhodou nedalo nějak zabydlet," zamyslela se. „Veďte mě, nikdy jsem tam u vás nebyla," zašeptala zvědavě. „No, určitě to máme lepší než u vás v Mrzimoru," vyplázl na ni Radim jazyk a sunul se dopředu jako vůdce skupiny. Honza na něj vrhl rychlý pohled ty-určitě-zabloudíš-jako-vždycky a sám se chopil vedení.

Klukům to přišlo jako několik let, co naposledy kráčeli touto cestou naposledy. „To je tak smutný," dojímal se Vojta, když potichu našlapoval po dlouhých točitých schodech. „Kolikrát jsme tudy za ta školní léta procházeli, všude bylo živo, všichni se smáli. Dnes? Je to tu poničené, venku je válka a my tady osamoceni tiše kráčíme. Je to smutné, že už tu nikdy nepovleču opilého Radima a už mě nikdy nechytne Filch a už tu nikdy nebudu s Davidem a Honzou tahat těžký bichle z knihovny," posteskával si a stěží potlačoval slzy brýlatý chlapec. Na všechny dopadla podivně chmurná nálada a pomalu mlčky stoupali výš a výš. Bohužel, tak tomu bývá, když máte společenskou místnost v jedné z nejvyšších bradavických věží. Když vystoupali až na vrchol schodiště, klukům málem vypadly oči z důlků. Tam, kde předtím bývaly masivní dveře chráněné orlím klepadlem, zela jen velká díra ve zdi. Na zemi vedle hromady suti se válel kus klepadla, který zasípal: „Óó kde to jen u Merlina jsem?" „Nějaká jednoduchá otázka," okomentoval to suše Honza a prosoukal se otvorem do společenské místnosti. Zděšeně vyjekl. Nymfadora zůstala vzadu, ale kluci mu nakoukli přes rameno dovnitř. To, co viděli, se rozhodně nepodobalo společenské místnosti, kterou znali. Byl to jen chaos a zkáza. Patrně jediný důkaz, že se jedná o Havraspárskou halu byl kus hlavy Roweny z Havraspáru, pozůstatek její majestátní mramorové sochy, která se kdysi vyjímala ve středu místnosti. Všem čtyřem proletěly hlavou tucty vzpomínek a zážitků, které na tomto již neexistujícím místě prožili. Smutně se otočili na Tonksovou. „Tady je to rozhodně neobydlitelné," hlesl tiše Radim a sklopil hlavu. „Ale no ták, berte to jako chlapi. Vždyť jste už skoro dospělí. Každopádně, teď se musíme spolehnout na mou kolej, starý dobrý přitroublý Mrzimor," usmála se Tonksová a snažila se je všelijak povzbudit na duchu.

Sestoupili do přízemí, prošli podél polorozbořené Velké síně a pokračovali po schodech dolů o jedno patro níž. Vstoupili do chodby plné obrazů zavěšených na zdech. Když minuli velké zátiší, o kterém chlapci věděli, že skrývá tajný vchod do bradavické kuchyně, Davidovi viditelně stoupla nálada. „Jak praktické, zřídit si kolej hned vedle kuchyně," pochválil mrzimorské. Zastavili se napravo před ztemnělým výklenkem naplněným hromadou sudů. „Abyste se dostali do mé koleje, musíte zaťukat prsty následující melodii na druhý sud odspoda, uprostřed druhé řady," předvedla názorně Tonksová. „Nesmíte se splést, jinak vás čeká odporná octová sprcha z jednoho ze sudů," varovala je. Radim si povzdechl: „To zase nemám šanci!" Mezitím se sudy rozestoupily a objevila se svažující se cesta z hlíny. „Vítejte v Mrzimorské společenské místnosti," pustila je Tonksová slavnostně před sebe. Ocitli se v pohodlné kulaté místnosti s nízkým stropem. „Vypadá to tu jako jezevčí nora," zhodnotil jejich nový domov Vojta. Společenská místnost byla vyzdobena veselými včelími barvami – žlutou a tmavě hnědou. Většina nábytku byla z medově zbarveného dřeva – od stolků přes kulaté dveře vedoucích do chlapeckých a dívčích ložnic až po útulný dřevěný krb. Atmosféra místnosti byla doplněna barevnou záplavou rostlin a květin: například nejrůznějšími kaktusy, jež mávaly a tancovaly, když kolem nich někdo prošel. Ze stropů se svažovalo množství květníků a úponků připomínajících liány, které každému letmo pročešou vlasy, když pod nimi projde. Dřevěný krb, ve kterém Tonksová zažehla teplý oheň, byl vyzdoben dekorativní řezbou představující tančícího jezevce. Nad ním visel obraz zobrazující Helgu z Mrzimoru, zakladatelku mrzimorské koleje, připíjející si maličkým zlatým pohárkem s ouškem. Příjemný výhled na venkovní vegetaci zajišťovala malá kruhová okna na úrovni země.

„Tak co, jak se Vám tu v mé koleji líbí?", zářivě se na ně usmála Tonksová. „Už jsem tu hezkých pár let nebyla, ale jsem tu z toho všeho stejně nadšená, jako když jsem sem vstoupila poprvé," zasnila se. „Ale jó, není to tu vůbec špatný, skoro stejně dobrý jako u nás v Havraspáru," zhodnotil Radim. „Což znamená, že je velmi nadšený," vysvětloval Tonksové Honza. „Tak to děkuji mockrát," usmála se. „Takže, protože budete chtít spát určitě spolu ve stejné místnosti, vezměte si tuhle chlapeckou ložnici, jsou tam přesně čtyři postele," ukázala na kulaté dveře napravo. „Já budu v těch dveřích nalevo hned vedle vás. Kdybyste něco náhodou potřebovali, tak pořád budu nablízku" dodala. „A kdyby ti náhodou bylo samotné smutno, stav se, u nás se vždycky místečko najde," zamrkal na Tonksovou laškovně Vojta, a pak se spolu s ostatními vydal prozkoumávat jejich novou ložnici.