Osudný omyl Moudrého klobouku

21. kapitola - Metamorfomág

27. listopadu 1980, sobota

Jednoho z posledních listopadových večerů seděli naši čtyři havraspáři s Poberty v kuchyni. Zrovna soutěžili v tom, která parta sní více obložených chlebíčků. Týmy byly vyrovnané, na štábu se totiž po dlouhé době ukázal čtvrtý člen Pobertů, Peter Pettigrew, který trávil většinu času pečováním o svou nemocnou matku. Lily v náručí s malým Harrym nestranně počítala oběma týmům snězené kusy a popoháněla skřítky, kteří už ani nestačili vařit další a další chlebíčky. Hlasité veselí přerušil až střízlivým zaklepáním Albus Brumbál. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co se tu ještě před pár vteřinami odehrávalo, a na tváři se mu vykouzlil chápavý úsměv. „Omlouvám se, že ruším tuto jistě napínavou aktivitu. Kdopak vede, slečno Evansová?" zeptal se nečekaně zrzavé krásky, čímž ji naprosto vykolejil. „Zatím je to téměř vyrovnané, teprve před chvílí jsme začali," vysvětlila mu. Brumbál chápavě kývl. „Davide, Vojto, Honzo a Radime, přišel jsem vám jen oznámit, že váš přítel Michal konečně nabyl stavu, kdy je schopen přijímat návštěvy. To je vše. Můžete pokračovat. Pak se na něj zajděte podívat," dodal a s úsměvem a nepatrným mrknutím odkráčel. Jakmile se dveře zavřely, pokračovalo se. Domácí skřítkové se stále širším a širším úsměvem tvořili další a další dobroty.

Z podkrovního pokoje ve druhém patře se stala provizorní ošetřovna. V drobné místnosti se nacházela dlouhá bílá postel s velkým čelem, která ostře kontrastovala s tmavým obložením a okolním nábytkem. V posteli spatřili Michala. Byl pobledlý, vypadal unaveně a oči měl hrůzou doširoka rozevřené. Když poznal osoby, které vešly, usmál se. „Jsem rád, že jste mě konečně přišli navštívit." „Přišli bychom dřív, ale pustili nás k tobě až teď, měl jsi prý nějaké potíže," omlouval se za všechny Honza. „Posaďte se," vyzval je asketicky Michal. „Chci vám moc poděkovat, že jste mě tam v té Chroptící chýši tenkrát nenechali. Bez vás bych tam brzo umřel. Vlkodlačí kousnutí způsobují daleko větší zranění. Pamatuji si, že jste mě od vrby Mlátičky nesli nahoru ke škole a asi v půli cesty jsem ztratil vědomí. Probral jsem se až tady. Skřítci tu o mě pečují. Bylo mně strašně zle. Ve dne jsem byl bolestí téměř slepý. Byla to hrůza. V noci jsem trpěl strašlivými muky. K tomu jsem prý často upadával na několik dnů do kómatu. Ale už je mi lépe. Všechna zranění se mi zahojila, ale zůstaly mi velké ošklivé jizvy," odmlčel se a obličej se mu protáhl do smutného šklebu. „A jak to máš teď s úplňkem? Jsi teda vlkodlak?" nadhodil nezdvořile Radim. „Bohužel ano. První úplněk po kousnutí jsem prožil před asi deseti dny. Naštěstí," ukázal na tmavý pultík v nejvzdálenějším koutě místnosti, „mi sem pravidelně chodí vařit lektvary Severus Snape. Je to takový tichý, skromný mladík s havraními vlasy. Moc si toho nenapovídáme, ale jsem mu hrozně vděčný. Díky jeho vlkodlačím lektvarům se vždy o úplňku, kdy bych se měl děsivě přeměnit v tu děsivou potvoru, se jen neškodně stočím na posteli do klubíčka a jen občas zakňučím. Taky se tu stavil minulý týden Remus. Je to moc příjemný člověk. Prý se s vámi zná, občas se vídáte. Je to taky vlkodlak, nějaký ho v dětství pokousal. Na rozdíl ode mě se ale za ta léta dokázal se svým postižením smířit. Dlouho mi tu vykládal, že si z toho nemám dělat těžkou hlavu. Mám ho fakt moc rád, snad se zase brzo ukáže." „A jak dlouho tu budeš ještě ležet?" zeptal se ho mírně Vojta. „Severus se skřítky se dohodli, že ještě aspoň čtrnáct dní bude trvat, než budu aspoň dostatečně fyzicky i psychicky v pořádku a budu se moct zase ocitnout mezi lidmi," plaše se usmál. David se ho chtěl ještě na něco zeptat, když tu se ozvalo hlasité klepání na dveře. Otevřely se a za nimi stál Albus Brumbál. „Omlouvám se, chlapci, že vás dnes už podruhé vyrušuji, každopádně tentokrát je to naléhavé. Byl bych rád, kdybyste se vy čtyři okamžitě připojili k naší nečekané poradě dole," žádal bývalý ředitel školy. Hoši samozřejmě nemohli odmítnout, a tak jen chabě přikývli, vrhli smutný pohled na Michala, a pak následovali Brumbála ven z místnosti a pokračovali po schodech dolů. „Moc mě to mrzí, že jsem vás takto vyhnal od vašeho přítele, ovšem teď je nutné řešit věci daleko závažnějšího rázu. Musím vám někoho představit," a s těmi slovy je vpustil do hlavního sálu s kulatým stolem, kde vždy probíhaly porady řádu. U stolu seděla jen jedna postava. Vzpřímená, vysoká žena, která měla obličej schovaný ve stínu. Když na ně otočila hlavu, chlapci překvapením vyjekli. Spatřili obličej velice mladé ženy, která nemohla být o mnoho starší než oni sami. Měla výrazné kulaté oči, které jen podtrhovaly její mládí a bezstarostnost, a usměvavé rty zračící smysl pro humor. To, co ji zásadně odlišovalo, byla barva jejich vlasů, které jí sahaly po ramena. Byly fialové. Ale nebyla to taková ta fialová, která působí uměle a nosí ji někteří hloupí mladí mudlové. Vypadala s nimi tak přirozeně, přírodně, jako by se s takovou barvou už narodila. David se užasle podíval na svoje kamarády, zda jsou taky tak překvapení jako on, a když svůj pohled vrátil zpět na onu neznámou, srdce mu začalo bít jako silný zvon. Nyní neměla vlasy fialové, ale světle růžové! Za sebou zaslechl Radimovo vyděšeno zapísknutí. „Představuji vám Nymfadoru Tonksovou, čerstvě vystudovanou bystrozorku a nejnovější členku Fénixova řádu. Jinak podle vašich překvapivých reakcích usuzuji, že jste ještě neměli tu čest poznat metamorfomága," usmál se. „S meta- čím?" nechápal Radim. „Metamorfomágové jsou kouzelníci, kterým byla do vínku udělena schopnost měnit libovolně vzhled některých částí svého těla. Každý metamorfomág je originální a své vrozené vlastnosti už neumí dál rozvíjet. Pokud se nepletu, Dora se specializuje na barvu vlasů a různé tvary nosu, že?" ujišťoval se s jiskřičkami v očích Brumbál. Nymfadora se už přátelsky seznamovala s chlapci. „Říkejte mi Tonksová, líbí se mi to víc. Svoje křestní jméno nesnáším," vysvětlovala uličnicky. „S Dorou se budete velmi často stýkat, bude neustále tady na štábu korigovat všechny členy, kteří se tu budou čas od času ukazovat a podávat zprávy. Budete ji poslouchat na slovo. Ale jak vidím, docela jste si padli do noty. Já teď na několik týdnů opustím Londýn a vydám se do zahraničí zařizovat nějaké věci pro Řád. Detaily si nechám pro sebe. Když bude cokoliv potřeba, Tonksová na mě má spojení. Pravidelně ode mě bude dostávat rozkazy a možná se s ní čas od času dostanete ven z tohohle hnízda, když to bude situace vyžadovat," mrkl na chlapce Brumbál. „To je ode mě vše, musím jít. Za dvacet minut se mám sejít se švédským ministrem ve Stockholmu," dořekl a zaklapl za sebou dveře. Zůstali s Tonksovou v místnosti sami. „Tak co, kluci, nechcete mě tu po štábu trochu provést? Já se tu ještě úplně nevyznám," usmála se na ně. Chlapci byli v sedmém nebi.