Osudný omyl Moudrého klobouku

36. kapitola - Vodopád moudrosti

24. prosince 1980, pátek

Radim se ve spánku převalil na druhý bok a spadl z postele na tvrdou zem. Celým stanem to mocně zadunělo a ostatní chlapci se vyděšeně probudili. S rozuchanými vlasy se pomalu vymotali z peřin a za hlasitého zívání vstoupili do hlavní místnosti, která však zela prázdnotou. Vešli tedy do kuchyně, kde byl na židli usazený Snape a četl si Denního Věštce. Vedle něj na stole stál nedopitý hrnek hořké kávy, ze kterého ke stropu stoupal štiplavý dým. Naštvaně zvedl oči od novin a zpražil je nepřátelským pohledem. „Tak naše princátka se rozhodla vstát, to je od vás velice milé! Snídani si ale laskavě připravte sami!" vyštěkl na ně a rozčileně opustil místnost, ve které zanechal chlapce samotné.

A tak cestovali dál, na košťatech přeletěli oceán, a pak opět pokračovali nad pevninou. Když se v dáli objevily zasněžené vrcholy vysokých hor, Vojta si hlasitě povzdechnul. K překvapení všech Snape neletěl vstříc nekonečným bílým kopcům, ale začal pozvolna klesat níž a níž. Přistáli na malém, na první pohled opuštěném nádražíčku, kde nebylo ani živé duše. Koleje byly zarostlé a nádražní budova byla zpustlá. Z okenic byly vytlučeny skleněné tabulky a dřevená prkna, z nichž byl domek sestaven, děsivě vrzala a skřípala. „Dovnitř!" zavelel Snape a vlezl za nimi. Uvnitř byla ješťe větší zima než venku. Přes okna bez výplně tam foukal ledový vítr a dveře nešly ani zdaleka dovřít. Stěny ověnčovaly pavučiny a děravým stropem dovnitř pronikaly studené paprsky zimního slunce. „Budeme čekat, dokud nepřijede vlak. Jiná cesta do Nurmengardu nevede," vysvětlil chlapcům Snape. Ti si povzdechli a radši ani nedutali. Nezbývalo než čekat.

Už dávno se setmělo, když se budova, v níž přebývali, silně roztřásla. Snape vytáhl z hábitu hůlku, opatrně otevřel dveře a vykoukl ven. Pobídl chlapce, aby šli za ním. Vyšli tedy na ztemnělé, neosvětlené nástupiště a napínali oči do všech možných směrů. Najednou se zdálky vynořil starý vlak, tmavá lokomotiva chrlící oblaka kouře s jediným připojeným vagónem, který vypadal, že sem přijel z velice dávných časů. Ozvalo se pronikavé skřípění brzd a souprava pomalu zastavovala na nástupišti. Vojta zaznamenal jeden problém - ten vagón neměl žádné dveře určené k nástupu či výstupu. Když vlak zcela zastavil, Snape si povyskočil a tělem se rozběhl proti stěně vagónu. Radim očekával, že narází do stěny a zřítí se dolů na zem. Ale Snape jako duch vagónem prolétl a zmizel jim z očí. Udivení chlapci ho napodobili a také pronikli stěnou dovnitř. Usadili se na úzkou dřevěnou lavičku podél stěny a zaraženě mlčeli. Celá souprava se jako tmavý a syčivý had pomalu plazila po kolejnicích a v ostrých obloucích stoupala stále výš a výš. Jeli po dlouhých mostech, které se klenuly přes vysoká údolí a topili se ve tmě, když si lokomotiva razila cestu tmavými tunely. Jenže nikdo se nekochal úchvatnou vyhlídkou, všichni jen koukali jako omráčení přímo před sebe.

Tajemný vlak na ně působil zvláštně. Vojta s Radimem si později vůbec nevzpomínali, že by v nějakém vagonu jeli. Honza zase tvrdil, že vlakem jeli velice dlouho, několik hodin a možná i dnů, a David si byl jistý, že jim cesta zabrala jen pár minut. Ani jeden z nich si nepamatoval, jak se to stalo, ale najednou všichni stáli před kolmou skalní stěnou jedné z nekonečně vysokých hor všude kolem. Snape nic neřekl, jen začal pomalu šplhat vzhůru. Stěna totiž nebyla úplně kolmá, místy byla lehce schůdná a někdy dokonce kusy kamene připomínaly drobné schody. Ruce zvlhlé potem se jim třásly a zklouzávaly jim, každý další metr pro ně byl nekonečnou přítěží, Po necelé hodině šplhání dosáhli svého cíle. Stáli před obrovskou kamennou bránou, kterou zakrýval obrovský šumící vodopád. Na stěně vedle něj bylo ozdobným písmem vyryto:

Kdo do Nurmengradu vejít chce skrz Vodopád moudrosti, nechť vzdá mu hold a svěří mu plod své bolesti.

Kluci sborově zalapali po dechu. Stanuli před hradbami Nurmengardu. Na místě, které je nejvíce prosáklé černou magií na světě. „Tak do toho," šeptl nevzrušeně Snape a oči mu zaplály. „Do fronty a vlezte si dovnitř," rozkázal jim. „Ale jaký plod bolesti to sakra má být?" zeptal se nehcápavě Vojta, který byl vodopádu nejblíž. Když ale spatřil Snapeův pohled, pochopil, že odpověď nedostane a radši nervózně pokročil ještě blíž. Pozorně si prohlížel vytesaný nápis. „Musím se zamyslet, na něco přijdu," uklidňoval se. Znaveně položil ruce na kamennou stěnu a říkal si: „Plod bolesti, plod bolesti, co to může být?" Sotva stihl dokončit myšlenku a - najednou byl pryč. Jakmile se svými dlaněmi dotknul chladného kamene, vodopád si jeho pot vyložil jako důkaz fyzické námahy, trápení a bolesti, takže ho pustil dál. 

Nyní ke zdi pokročil Honza. Zoufale se rozhlížel a stejně jako Vojta se snažil na něco přijít. Z prstu mu kapaly maličké kapky krve, jak se škrábnul o jeden kámen při šplhání vzhůru. Stejně jako pot to byl důkaz bolesti a utrpení, proto se i Honza od ostatních odpojil. 

Když David stanul před vodopádem, rozhodl se, že se napřed trošku posilní malou svačinou. Vytahoval jednou rukou poslední krajíc chleba, který mu od rána zbyl. Jak byl ale zesláblý, chléb mu vypadl z ruky a padal dolů do propasti. „Ach né, to bylo moje poslední jídlo! Asi tady umřu hlady," fňukl a z očí se mu koulela jedna osamělá slzička. Když dopadla na zem, Radim se Snapem osaměl. 

Poslední chlapec tedy vystoupil vpřed. Neměl žádné tušení, jak se jeho přátelé dostali dovnitř a nevěděl, jak se tam dostane on sám. Jak tam tak stál, vteřiny se měnily v minuty a nic se nedělo. Radima zachvátila panika. Rozčílil se a vší silou uraženě kopl do kamenné zdi tak mocně, až pořádně zařval bolestí. Silný skřek si pevnost a hučící voda vyložila jako jasný důkaz utrpení, a tak byli všichni čtyři chlapci opět spolu, zase o něco moudřejší, protože přelstili Vodopád moudrosti i samotný Nurmengard.