Osudný omyl Moudrého klobouku

22. kapitola - Ztráta mladého chlapce

16. prosince 1980, čtvrtek

„Kluci! Kluci!" ozývalo se za hlasitého bušení na dveře klučičí ložnice.

Chlapci ještě spali, když je probral rozrušený hlas Tonksové. „Přijďte co nejdřív dolů, musíme něco důležitého probrat," vychrlila ze sebe rychle, když jí ještě poněkud rozespalý Radim otevíral dveře. Bylo to jednoho zimního rána, takového, kdy se nikomu nechce vstávat a každý chce být co nejdéle zalezlý pod vlastní peřinou. To ale neměnilo nic na tom, že se všichni čtyři v rychlosti oblékli a posléze sešli dolů po schodech. David si zašel do jídelny pro talíř ovesných vloček a Vojta skočil do menší knihovny vedle vrátit jednu knížku, kterou včera v noci dočetl. Pak se vydali do hlavní místnosti s velkým kulatým stolem, kde se vždy konaly porady Řádu. 

Místnost však dnes byla až na Tonksovou liduprázdná. „Mám nové zprávy od Brumbála," hlásila roztržitě. „Co je? Stalo se mu něco?" ptal se dychtivě David. „Ale kdepak, je naprosto v pořádku. Dokáže se o sebe postarat. Ale teď dávejte pozor. Brumbál se rozhodl, že se budeme muset vypravit do Nurmengardu." Podívala se na ně. Kluci zalapali po dechu a Radim lehce zakolísal, a proto si radši hned sedl na židli. „Do Nurmengardu? To je nějaký vtip? Tam, kde byl uvězněn Grindelwald?" nechápal Honza. „Jo, přesně tam," přitakala Tonksová. „Hele, já z toho taky nejsem nějaká odvařená, ale kdyby to nebylo důležité, určitě by nás tam neposílal. Brumbál tvrdí, že kromě něj a Grindelwalda tam lidská noha už pár desítek let nevkročila." „Cože? Vždyť ho tam toho grázla musel někdo z ministerstvahlídat, ne?" nechápal Radim. „Nebuď naivní, hlídala ho tam celá armáda těch ..., no, radši vás nebudu děsit dopředu, však je brzo uvidíte sami. Jsou daleko lepší strážci než Mozkomoři a celé ministerstvo dohromady," vysvětlovala. „Tak jaktože odtamtud utekl?" vyzvídal Radim. „Kdyby to Brumbál věděl, tak by nás tam neposílal. Každopádně ještě to ani ministerstvo nezačalo nějak výrazně šetřit. Dokonce se ještě nikdo z nich do té pevnosti ani nepodíval, což asi znamená-" nedopověděla to, protože jí David skočil do řeči. „Že má Grindelwald pod palcem alespoň část ministerstva." „Přesně," pochválila ho Tonksová. „Ještě štěstí, že je ministryně zatím na naší straně. Ale abych to neprotahovala... Je načase se dozvědět, jakým způsobem má ministerstvo pod kontrolou. Máte všichni hůlky?" ujišťovala se. Když všichni čtyři přikývli, vyzvala je: „Tak se mě chyťte za ruce, ať tam můžeme vyrazit." Ozvalo se prásknutí a místnost byla prázdná.

O patro výš

Michalovi už bylo lépe.

Severus se u něj naposledy stavil před třemi dny a sdělil mu, že už je fyzicky zcela zdravý. Ruka mu už díky jeho lektvarům dorostla a z hlubokých ran zbyly jen drobné jizvičky. Od jeho posledního úplňku uplynul již týden a cítil se ve výtečné formě. Aspoň oproti předchozím dnům.

Michal se rozhodl, že překvapí své přátele, a proto se vydal do jejich ložnice. Ale nebyli tam. Vlastně celý štáb vypadal tiše a opuštěně. Když se ale blížil ke dvoukřídlým dveřím vedoucím do místnosti s velkým stolem, kde obvykle Brumbál pořádal porady, uslyšel hlasy Davida, Honzy, Vojty, Radima a ještě nějaké ženy, kterou zřejmě neznal. I přes zavřené dveře je slyšel zřetelně, a tak se zaposlouchal. 

  „-že má Grindelwald pod palcem alespoň část ministerstva." uslyšel Davidův bručivý hlas. „Přesně," pochválila ho ta cízí žena. „Ještě štěstí, že je ministryně zatím na naší straně. Ale abych to neprotahovala... Je načase se dozvědět, jakým způsobem má ministerstvo pod kontrolou. Máte všichni hůlky?" zeptala se, a pak pokračovala: „Tak se mě chyťte za ruce, ať tam můžeme vyrazit." Ozvalo se prásknutí. Michal otevřel dveře a nikdo tam už nebyl. Z toho, co slyšel, pochopil, že se přemístili na ministerstvo kouzel. „Půjdu za nimi," rozhodl se. Pak mu došlo, že se nikdy nenaučil přemisťovat. Pak dostal nápad. Rozjasnila se mu tvář a vydal se do kuchyně.

Spatřil skřítky, jak vaří na rozlehlých plotnách vedle krbu velké množství pečených kuřat. Nenápadně se dal s jednou skřítkou do řeči. Pořádně se posilnil, nechal si od ní zabalit jednu pečínku, a pak jí požádal: „Právě jsem viděl, jak se moji čtyři kámoši s tou cizí ženou přemístili. Můžeš mě prosím poslat za nimi?" „Můžu, ale nevím, kde jsou," odpověděla skřítka pištivým hláskem. „Přemístili se na ministerstvo kouzel, slyšel jsem je," vysvětlil jí Michal. „A jsi si jistý, že chceš opustit bezpečí štábu a vydat se na vlastní pěst někam na ministerstvo? Nezapomeň, že jsme ve válce a ty jsi po nemoci jistě slabý," podívala se na něj starostlivým pohledem. „Už mi nic není," nenechal se odradit Michal. „Hned je najdu a s nimi pak budu v bezpečí. Navíc ve škole jsem byl v obraně proti černé magii jeden z nejlepších ze třídy," přesvědčoval ji. „Jak myslíš, chlapče," pronesla skřítka. „Je to na tobě. Ostatně Brumbál mi neřekl, že tu někoho musíme držet. Takže tedy do Londýna, na ministerstvo kouzel?" ujišťovala se. „Ano," pronesl Michal téměř slavnostně. Skřítka mávla drobnými prsty a zamumlala jakési zaklínadlo, kterému Michal nerozuměl. Pak se rychle otočil několikrát kolem své osy, ale stihl ještě zavolat: „Děkuji," a byl pryč. Skřítka se pousmála a vrátila se zpět ke svým kuřatům na plotně. Michal se sice přemístil tam, kam chtěl, jenže ministerstvo bylo na stovky mil vzdáleno od místa, kde se právě objevili jeho čtyři kamarádi a Tonksová.