Osudný omyl Moudrého klobouku

26. kapitola - V mramorovém království

16. prosince 1980, čtvrtek, pozdě večer

Mrzimorská chlapecká ložnice byla sladěná v podobném stylu jako společenská místnost - kruhové dveře, malá kulatá okýnka, spousta rostlin a žlutohnědé barvy užité snad úplně všude dodávaly místnosti na útulnosti a pohodlí. Uprostřed ložnice trůnila kachlíková kamna, z nichž sálalo příjemné teplo a kolem kterých stály čtyři postele s pohodlnými prostěradly.

„Docela rád bych se vykoupal," poznamenal Radim. „Jsem spocenej a potřebuju se trochu odreagovat. Nevíte, kde je tady nějaká koupelna?" Vojta zkoumal pokoj a zkusil otevřít jedny kulaté dveře skryté v rohu. Ale bohužel byly zamčené. „Alohomora!" mávl hůlkou. Nic se nestalo. „Budou určitě na heslo," tušil Honza. „To mi taky došlo, ale jaký?" chtěl vědět na oko uražený Vojta. „Nevím, zkus třeba jezevec," navrhl David ironicky znak Mrzimorské koleje. A opravdu, dveře se samy s lehkým zavrzáním odklopily a David se povýšeně rozhlédl po ostatních.

Radim s Vojtou se hned vydali prozkoumávat neznámou místnost. „Lumos!" poručili svým hůlkám současně. Modré světlo zaplavilo celou síň a chlapcům se naskytl výhled na velkou komnatu z přepychově vypadajícího mramoru. Na jedné ze stěn visel obraz znázorňující překrásnou mořskou pannu pročesávající si své husté kadeře. Najednou se rozsvítil nádherný lustr se spoustou svící a odhalil uprostřed místnosti asi metr a půl hlubokou prohlubeň po obvodu vyplněnou různými pokroucenými kohoutky, z nichž každý měl v rukojeti zasazen drahokam odlišného zbarvení tak, aby se žádná barva ani jednou neopakovala. Radim po kohoutcích zamyšleně přejel hůlkou. Jako na povel ze všech začala tryskat tekutina - z každého kohoutku jinak zabarvená a různě vonící. Ke stropu za hlasitého klokotání pomalu začaly stoupat veliké bubliny. „To je obrovská vana," vydechl Honza nadšeně, když hned po svém příchodu spatřil tu nádheru. Ve vzduchu se vznášelo silné aroma a celá místnost se pomalu zaplnila párou, která se na vlhkých stěnách začala srážet zpět na zkapávající vodu. Ani jeden z chlapců na nic nečekal, všichni čtyři se svlékli jen do trenek a vlezli si do horké lázně. Jejich obnažená těla byla na chvíli ochromena vysokou teplotou vody. Monotónní šplouchání chlapce uklidňovalo, a tak kluci v tichosti relaxovali.

Najednou Davidovi přistála mokrá sprška na obličej. Zmateně otevřel oči. „Co se to děje?" nechápal. Radim už měl toho nicnedělání dost. Rozhodl se, že své kamarády trochu podráždí. Začal po ostatních cákat prameny horké vody. Ostatní se přidali a během chvíle po sobě všichni stříkali jako o život a velmi dobře se u toho bavili. Honza se v jednom okamžiku jen tak tak vyhnul Vojtově dobře mířené spršce, ale zády přitom narazil do jednoho z kohoutků na okraji. Takhle zblízka zaujaly jeho pozornost. Když pohladil jeden ze zasazených diamantů na rukojeti, proud vody z hrdla se rozšířil a začal se od hladiny odrážet a a skákat po vodě ve velkých obloucích jako šílený delfín. Všichni ostatní se okamžitě zastavili a užasle pozorovali tento neobvyklý jev. Vojta také začal ohmatávat jiné kohoutky a ostatní sledovali, co každý z nich udělá. Některé proudy vody podobně skotačily na hladině, jiné začaly stříkat jako gejzír nahoru ke stropu. Další kohoutky začaly sršet barevné kapky a jeden dokonce svítil tmavě purpurovou září. David se rozhodl vyzkoušet jeden obzvláště velký kohoutek se zasazených safírem. Proud vody ho nabral a začal s Davidem létat po celé místnosti tak rychle, až se mu zamotala hlava. 

Když se cítili dostatečně promočení, začali se klouzat po vlhké podlaze a metat po sobě neškodná kouzla. „Aqua Eructo!" namířil Honza hůlkou na bazén. Z vody se zformoval velký vodní drak s několika ostrými ostny na hřbetu. Zamával křídly, vznesl se a rozletěl se přímo na Radima. Radim zpanikařil, rozběhl se od draka pryč a utíkal, seč mu nohy stačily. Drak ho pronásledoval po celé místnosti, z nozder na něj chrlil proudy horké vody a Radim, už celý zoufalý a zmatený strachy, skočil bombu do bazénu. Drak skočil za ním, ale jakmile se dotkl vodní hladiny, neuvěřitelně hluboce zařval a rozprskl se na miliony kapiček vody, které pošplíchaly celou místnost. Kluci skočili za Radimem a ještě chvíli ve vodě skotačili. Navzájem se topili, snažili se vydržet sedět na dně, závodili, kdo bazén přeplave rychleji, zkoušeli dělat salta a kotrmelce a hráli tichou poštu pod hladinou. Pak si již naprosto vyčerpaní navlékli dlouhé župany s vyšitým jezevci a vrátili se do jejich nové ložnice, kde během chvíle usnuli, jako když je do vody hodí.

Jen Vojta měl velký problém usnout. Neustále se převracel z jednoho boku na druhý, počítal ovečky, a stále byl duchem v těch chvílích, kdy blbl s kluky v koupelně. Něco se mu zkrátka nezdálo. Jakoby tam bylo něco navíc, nebo naopak cosi chybělo, ale nedovedl si tento zvláštní pocit vysvětlit. Když mu bylo jasné, že neusne, dokud to nezjistí,  rozhodl se, že se do koupelny vrátí. Zamumlal heslo, počkal, až se nenápadné dveře otevřou, a znovu vnikl do oné mramorové komnaty. 

Vojta si sedl na vyhřátou podlahu, přitáhl si kolena k sobě a jen tak se nechal unášet svými myšlenkami. Přemýšlel o tom, jak se jemu a jeho třem přátelům nedávno změnil život, co už je potkalo a hlavně jakou budoucnost mají všichni čtyři před sebou. Ze složitých úvah jej vyrušilo nečekané ženské zakašlání. Trhl sebou a v pološeru spatřil ve vzdálenějším rohu perleťově průhlednou vznášející se postavu mladé dívky. Vyděšeně se zarazil, neschopen slova. „Asi bys mě mohl pozdravit, nebo to už dnes není v módě?" promluvila ona postava vysokým hlasem. „Hmm, dobře. Tak teda dobrý den - eh - ahoj," pozdravil nejistě Vojta. „No nazdar!" vyštěkla na něj a rozletěla se směrem k němu. „É - kdo vlastně jsi?" zeptal jí se poněkud neomaleně. „Jmenuju se Uršula. Někteří mi říkají Ufňukaná Uršulo, protože mě nikdo nemá a ani neměl rád. Všichni se mi smáli kvůli mým brýlím," dala se Uršula do vysvětlování. Už byla od Vojty jen kousek, tak si ji mohl zblízka prohlédnout. Měla dlouhé kaštanové vlasy spletené do dětských loken a na nose měla nasazené silné kulaté brýle. „Ale prosímtě, já taky nosím brýle a nikdo se mi nesměje," usmál se na ni Vojta. „Uršulo, promiň, že se ptám, ale ty jsi - jsi duch?" vypadlo z něj. „Jó, kdysi dávno jsem tady taky studovala, ale jednou jsem byla na záchodku a najednou jsem byla - no - prostě mrtvá," začala pobrekávat Uršula. „A do které koleje jsi chodila?" snažil se Vojta odlehčit situaci. „Do Havraspáru, té nejmoudřejší koleje," uculila se na něj pyšně. „No vidíš, já a moji tři kamarádi, co tu jsou teď se mnou, tam chodí taky," usmál se Vojta. Cítil, jak se Uršula musí cítí osaměle, a proto jí napůl vážně navrhl: „Víš, Uršulo, nechceš, abysme byli - no - kamarádi?" „Jóó," zavýskla nadšeně Uršula a natlačila se k Vojtovi na horké kachličky.