The Voice In My Head

#3

Pohled Pavla

Když jsme šli s mamkou do ředitelny celou dobu jsem se modlil aby tam ty kamery opravdu byly. Nevěděl jsem kdo všechno tam bude. Jestli jenom já, ředitel a mamka nebo i Kryštof a nějakej jeho "svědek".

Když jsme došli do ředitelny, oddechl jsem si. Byl jsem tam jen já, mamka a ředitel.
"Posaďte se" řekl a poktačoval.
"Myslím že víte proč tu jste, musíme vyřešit ten incident se sochou. Ale budeme muset ještě chvíli počkat na Kustka a Váru."řekl. Ne ne ne tohle bude hodně špatný Kryštof Kustka a Jan Vára. Moje dvě největší noční můry. Sakra!
Zase ten hlas
Kurva!
"Kurva" řekl jsem nahlas a ani jsem si to neuvědomil.
"Musím vás poprosit pane Mikeši aby jste mluvil slušně. Toto je vážná situace."
"Jistě omlouvám se."řekl jsem polohlasem. Ne že bych se styděl ale myšlenky na ten hlas mi nedovolovali se pořádně soustředit na cokoliv jiného.

Poté bylo ticho než se ozvalo klepání na dveře. Dovnitř vešli Kryštof a Honza. Oba na mě hodili nenávistný pohled a potom se posadili.
Ředitel začal svojí řeč:
"Dobře, všichni víme proč tu jsme a že se to musí vyřešit. Tak Kustko řekněte nám co jste viděl minulý pátek ve tři hodiny odpoledne"
"Počkat, počkat, počkat chcete mi říct že se to stalo v pátek ve tři?" skočil jsem jim do řeči jelikož v pátek ve tři jsem byl u Rádi doma.
"Ano, Mikeši. Nějaký problém?"
"No to teda sakra jo, protože v pátek ve tři jsem byl u Radka Vedrala" řekl jsem možná trochu víc hlasitě než bych měl ale hrozně mě to vytočilo.
"Uklidni se buzno..."řekl Kryštof. To buzno řekl tak abych to slyšel jen já.
"Běžte zavolat Vedralovi aby vám to dosvědčil"řekl a ukázal na dveře.
Hned jsem vyběhl ven a vytočil Ráďovo číslo:
"Čus kámo co pot-" ani to nestihl doříct a já už začal mluvit.
"Potřebuju abys hned přišel do školy" vyvalil jsem na něj rychle.
"Wow, ok příjdu ale proč?"
"Prosimtě neptej se, pak ti to všechno vysvětlim" řekl jsem a bez rozloučení zavěsil.

Vrátil jsem se do ředitelny a už měl na jazyku otázku na kterou sem se chtěl zeptat už od začátku:
"Pane řediteli jen jsem se chtěl zeptat jestli náhodou po celém areálu školy nejsou kamery?"
"Ano jsou ale na sochu před budovou není ani jedna nasměrována ale možná něco zachytila kamera z tělocvičny. Dobrý nápad Mikeši."
Pochválil mě ředitel.

Počkali jsme na Ráďu který dosvědčil že jsem byl u něj, ale pořád to bylo tvrzení proti tvrzení proto byla moje poslední naděje kamera v tělocvičně.

Došli jsme až do skladu kde byl i kamerový systém. Najeli jsme na pátek tři hodiny a jenom čekali.
Na klucích bylo vidět že začínají být nervózní protože nevěděli kam s rukama.
Záznam se pustil a bylo na něm krásně vidět ja Kryštof a Honza ničí sochu před školou. Ze srdce mi spadl snad tunový kámen. Konečně jsme mohli jít domů a kluci z toho budou mít sakra velkej problém. Že by konečně nějaký positivum pro mě.
Ne, tenhle pocit mi nevydržel ani dva dny jelikož se začal objevovat ten hlas. A pořádně. Snad každou hodinu, většinou to bylo o nějakém útěku. Co se to se mnou děje?!

Pohled Štěpána

Už dva dny je pryč a mě se zatím nepodařilo utéct, mám už jen dnešek a MUSÍM utéct tohle je moje poslední šance. Měl pravdu dveře z oceli vážně nevylomím ani nerozbiju. To jsem ani nezkoušel. Jediná možnost byla okna s mřížemi. Zkoušel jsem všechno, od rukou až po židle. Nic z toho nefungovalo. Rozbil jsem snad celý byt ale jedna věc tam zůstala. Skleněný stůl s železnýma nohama.
Bingo! Rozbyl jsem stůl a ze střepů jsem vzal jednu nohu a začal mlátit do zámku od mříží. 30. 30 ran jsem musel dát zámku aby konečně povolil. Otevřel jsem okna a podíval se dolů. Bydlel v druhém patře takže nic extrémního. Tak 5 metrů max.
Dobře Štěpáne tohle zvládneš.

Další část je na světě. Tenhle díl mi přišel takový hodně o ničem ale asi by to bez něj nešlo. A v příštím díle se konečně Štěpán a Pavel potkají. Takže bouchejme šampaňské a vyřvávejme hurá :DDD bože já se nenávidím...
Ok tak tohle bude konec #BaxČus