The Voice In My Head

#16

Pohled Pavla

Vyšli jsme ze záchodů a zamířili k mému pokoji. Celou cestu bylo ticho. Začali jsme mluvit až když jsme byli v pokoji. Dřív než jsem se ho na cokoliv stačil zeptat spustil:
"Tak jak to dopadlo s matkou?"
"Jo dopadlo to dobře. Oba se můžeme nastěhovat zpátky"
"Tak to je super"
Po chvíli ticha jsem znovu spustil:
"Hele Štěpo chtěl jsem se na něco zeptat"
"Tak se ptej"
"No viš...znovu jsem slyšel nějaký tvoje myšlenky aaa jen jestli by jsi mi je vysvětlil" vypadal že docela znervózněl. Proč? Vždyť to byli normální myšlenky.
"Jo...dobře. Co jsi slyšel?"
"No něco o tom že to nemůže dopadnout dobře a kam bych se chtěl stěhovat když nemám absolutně nic."
"Jo tohle. Nooo myslel jsem na to že to s tou matkou nemůže dopadnout dobře a že se budu muset někam stěhovat, víš?" nervózně se usmál. Není moc dobrý lhář. Proč mi to nechce říct? No nevadí, jestli mi to nechce říct ať mi to neříká. Přeci jen já bych o tomhle vůbec neměl vědět, o tom co si myslí.
"Ok, ale jak vidíš je to v pohodě. Můžeme se nastěhovat zpět a všechno bude dobré." když jsem to dořekl stáhl jsem si ho do objetí a dal mu malou pusu. Z malé nevinné pusy se stalo líbání ze kterého nás ale vyrušilo zaklepání na dveře. Odtrhli jsme se od sebe a oba červení až bůh ví kde jsme čekali kdo vejde...

Pohled Štěpána

Pavel pokynul aby dotyčný vešel dovnitř. Najednou jsem ale uviděl ve dveřích člověka kterého jsem teď nejméně chtěl vidět.
Ten sanitář si to tam nakráčel jako kdyby se nic nedělo.
"Jen jsem tady panu Mikešovi přinesl nějaké léky" zase ten jeho debilní úsměv.
Hrozně jsem se bál, musel jsem mu na to něco říct.
"Neměla by léky nosit sestřička, Nebo ošetřující lékař, a né sanitář?"
"Ano ale všichni jsou teď zaměsznaní. Váš 'přítel' tu totiž není jediný pacient víte?" na slovo přítel dal extra důraz.
"Já trvám na tom aby léky podával jen lékař nebo sestra." nechci aby si od něj Pavel bral léky.
V tom se do toho vložil Pavel.
"Prosim vás dejte mi ty prášky. Tady můj přítel je jen přehnaně starostlivý" řekl a usmáli se na sebe.
"Alespoň někdo je tu rozumný"
Podal Pavlovy léky a ten je všechny najednou spolkl. V tu chvíli jsem myslel že dostanu infarkt, ale Pavel vypadal že je v pohodě.
Když ten idioz odcházel ještě nám sdělil že Pavel může už za dva dny domů. Byl jsem za to rád čim míň bude Pavel v dosahu toho dementa tím líp.
Konečně odešel.
"Můžeš mi říct co to mělo bejt?" zeptal se mě Pavel trochu...naštvaně?
"Jak jsi sám říkal jsem přehnaně opatrný. A jsi v pohodě? Je ti dobře?"
"Jo jsem v pohodě. Ale vážně by mně zajímalo co to do tebe vjelo." ježiš Pavle, kdybys jen věděl...
"Já nevim prostě jsem fakt přehnaně starostlivej."
"Myslím že by jsi měl jít a pořádně se vyspat"
"COŽE? Ty mně vyhazuješ"
"Ale vůbec prosimtě. Jen vypadáš dost unaveně. Máš hrozný pytle pod vočima. A navíc stejně končí návštěvní hodiny." zasmál se. Aaa monokl už na sebe začíná upozorňovat.
"No dobře. Ale na toho sanitáře si dávej pozor nějak se mi nezdá."
"Neboj se, budu si dávat pozor."
Ještě jsem dostal pusu na rozloučenou a rozešel se k jejich domu.

Hned zítra ráno si pro něj dojdu. Chtě nechtě ho z tý nemocnice dostanu. Nenechám ho tam ani o jeden den víc s tím dementem v jedné budově...

Nová část je tu. Omlouvám se za chyby a tak nooo:D zatím to asi bude všechno tak #BaxČus