The Voice In My Head

#4

Pohled Štěpána

Dobře Štěpáne to zvládneš.
To jsem si řekl předtím než jsem začal vylézat z okna. Chytl jsem se za parapet a začal jsem se spouštět. Chytl jsem se o další rám okna když v tu chvíli mi podklouzla noha. Držel jsem se nejpevněji jak jen to šlo ale přesto jsem spadl. Když jsem dopadl hrozně mě bolela noha ale musel jsem utéct. Teď už není cesty zpět.

Utíkal jsem co nejrychleji to šlo.
Doběhl jsem až do nějakého parku, kde jsem si sedl na lavičku a rozhodl se podívat na svojí nohu. Vytáhl jsem si kalhoty až po stehno a podíval se na ránu. Nevypadalo to nijak hrozně, což jsem si oddechl ale něco s tím být muselo jinak by to tak pekelně nebolelo. Rozhodl jsem se ale že to prozatím nebudu řešit. Teď pro mě bylo nejdůležitější dostat se co nejdál odtud. Ale jak? Nemám peníze ani práci. Ještě chvíli jsem tam přemýšlel. Ani jsem si neuvědomil že slzým a že mám pravděpodobně úplně rudý obličej. Z mého přemýšlení mě ale někdo vyrušil...

Pohled Pavla

Ležel jsem v posteli a přemýšlel nad tím hlasem. Co to znamená? Jestli se mě nesnaží varovat, nebo něco takového.
Když v tom se objevil znovu.
Dobře Štěpáne tohle zvládneš. Proč Štěpáne? Vždyť já ani žádných Štěpána neznám.
Dobře už mi to začíná přerůstat přes hlavu.
Potomhle jsem si musel vyčistit hlavu. Zamířil jsem do nedalekého parku. Dal jsem si do uší sluchátka a jen se procházel parkem. Když v tu chvíli jsem zahlédl kluka který brečel na lavičce. Krásného kluka brečícího na lavičce. Vypadal nádherně, hnědé vlasy, dokonalé čokoládově hnědé oči, úžasné rty jako dva růžové polštářky, vlastně on celý byl úžasný. Bylo mi ho strašně líto a hrozně jsem mu chtěl pomoc. Přišel jsem k němu a začal mluvit
"hele seš v pohodě?" zvedl ke mě svůj pohled a přes slzy mi daroval malý úsměv. Ó bože už teď ten úsměv miluju.
"jojo jsem v pohodě" odpověděl.
NE NE NE A ZNOVU NE! Tohle je ten hlas co mám už 3 dny v hlavě. Ne klid Pavle je to jen náhoda, nešil. Jen jsem na něj tupě zíral ale potom jsem že sebe konečně něco dostal.
"no moc to tak nevypadá." řekl jsem upřímně.
"ne, vážně jsem v pohodě."
Ježiš, každým slovem si jsem jistější a jistější že je to TEN hlas co mám v hlavě.
"dobře, ale jestli jsi vážně tak v 'pohodě' tak mi řekni proč brečíš?"vážně mě to zajímalo ale také jsem zároveň chtěl slyšet jeho hlas abych mohl potvrdil že jde skutečně o ten hlas z mojí hlavy.
"no...jenom jsem nějak upadl a bolí mě noha ale nic hrozný to není" zalhal
"jo jasně a proto se tváříš jako kdyby tě někdo zabíjel a slzy ti tečou proudama. Ukaž mi tu nohu. Matka je doktorka a naučila mě nějaký základy."
"ok, ale říkám ti nic to není"
Vytáhl si kalhoty až po stehno a ukázal mi tu nohu. Vypadalo to že má asi natržený vazy. Sakra divím se že vůbec někam došel.
"jo tak nic to není hmm. Hele odvezu tě do nemocnice, tohle fakt nevypadá jako by se to mělo zhojit. Teda při nejmenším správně zhojit." podíval jsem se na něj a on jen zakroutil hlavou a řekl
"hele já do nemocnice nemůžu.
Ale díky že si chtěl pomoct" jeho odpověď mě nepřekvapovala ale já se nehodlal takhle lehce vzdát.
"Proč nemůžeš do nemocnice? Hele dobře, tak mě alespoň nech tě vzít k nám domů, říkal jsem ti že moje matka je doktorka, myslím že s tímhle by mohla taky něco udělat." doufám že aspoň tohle zabere.
"No dobře. Ale jenom pro to že bych se tě stejně nejspíš nezbavil takže dobře, půjdu s tebou."
"No to máš pravdu že by ses mě nezbavil. Tak jdeme ne..."
"Štěpán" dokončil.
Ou shit...

Ahoj, tak doufám že se další díl líbil.
No a dál nevim co sem psát:D
Tak asi jenom... Mějte rádi pandy. A příjemné počtení. #BaxČus