The Voice In My Head

#7

Pohled Pavla

Šli jsme spát ale já nějak nemohl usnout. Měl jsem neustále takový divný pocit. Bál jsem se že se Štěpánovi něco stane. Nedokázal bych usnout aniž bych se přesvědčil že je Štěpán v pohodě. Ano znám toho kluka jenom jeden den ale už teď mi na něm záleží. Jako kdyby jsme se znali roky.

Zvedl jsem se ze země a zamířil k posteli kde ležel Štěpán. Při prvním pohledu na něj se mi zastavilo srdce. Štěpán byl celý spocený, třásl se a bílý jako stěna. Chvíli jsem tam jen stál a koukal na jeho třesoucí se tělo. Po chvíli jsem s ním začal jemně třást a šeptat jeho jméno. Jenže to ho neprobudilo tak jsem s ním zatřásl trochu víc a zakřičel jeho jméno:
"Štěpáne!" to ho konečně probralo.
"Co-co se děje?"
"Nevím, ale jsi bílej jak stěna, potíš se a ještě teď se třeseš. Počkej."
Sáhl jsem mu na čelo. Úplně hořel.
"Přinesu ti nějaký prášky." pohladil jsem ho po vlasech a řekl:
"Neboj se, bude to dobrý" usmál jsem se a odešel z pokoje. Měl jsem takovou tendenci se o něj starat po tom co vím co všechno zažil.

Do pokoje jsem se už vrátil se správnými prášky a sklenicí vody.
Štěpán jen poděkoval a všechny je najednou spolkl. Myslím si že má chřipku.
"Štěpo, znovu si lehni a pokus se usnout. Kdyby něco vzbuď mě." už jsem se otáčel a chtěl odejít, když v tom mě chitil za ruku. Otočil jsem se čelem k němu s tázavím výrazem.

"Jen-jen jsem se chtěl zeptat jestli by jsi si nelehl ke mě. Ale asi je to blbost zapomeň na to."řekl rychle. Sklopil hlavu a zabodl pohled někam do země.
"Rád si k tobě přilehnu." řekl jsem s úsměvem.
"Vážně?" zaradoval se.
"Ano, vážně" řekl jsem stále se usmívajíc.
Jen zašeptal tiché 'děkuju'.

Ze země jsem si vzal polštář a peřinu.
Lehl jsem si k němu do postele a lehl si zády k němu.
"Dobrou" zívl jsem.
"Dobrou"odpověděl.

Pohled Štěpána

Bylo mi hrozně ale Pavlova přítomnost mě jakým si způsobem uklidňovala. Nevím proč ale už teď jsem k němu měl mnohem blíž než ke komukoliv koho jsem kdy potkal.

Když jsem se ráno probudil zjistil jsem že Pavel je natisknutý na moje záda a má přezemě přehozenou ruku. Nebylo to nepříjemné, ba naopak. Znovu jsem zavřel očí a jen si užíval ten pocit.

Potom mi ale došlo že má Pavel vlastně přítelkyni. I když se mi to příčilo, rozhodl jsem se ho vzbudit.
"Pavle?" zašeptal jsem a jemně do něj strčil.
"mhh?"
"Myslím že by se tohle tvojí přítelkyni nelíbilo" zasmál jsem se.

Pavel okamžitě vystřelil z postele
"Ježiš-sorry to jsem nechtěl, sorry. Ježiš to je trapný" řekl a chytil se za hlavu.
"Ne,v pohodě. Mě se to líbilo"
Já jsem takovej kretén až to bolí. Vždyť jsem se mu vlastně teď přiznal že jsem gay.
Tohle jsem posral, ale úplně brutálně posral. Ani bych se nedivil kdyby mě hned teď chtěl vyhodit. Ale jeho reakce byla ÚPLNĚ jiná neż jsem čekal.

"Tak to je hezký. Ale počkej co si to říkal o tý přítelkyni?"zeptal se mě se smíchem.
"No ta tvoje přítelkyně, Ráďa. Jak včera říkala tvoje matka." už jenom to že jsem to vyslovil mě dělalo smutným, jelikož jsem zase musel přemýšlet nad tím že nikdy nebudu moct být s Pavlem.
"Myslím že by se jí to nelíbilo kdyby zjistila že..no si no vždyť víš" zkousl jsem si spodní ret a čekal na odpověď.

"No to by se jí asi nelíbilo, Ale to bych nejdřív nějakou přítelkyni musel mít" zasmál se a daroval mi jeden upřímný úsměv.
"Ráďa je můj kámoš jen tak mimochodem. Je to Radek né Radka" pokračoval ale potom zvážněl.
"vlastně ani žádnou přítelkyni nechci, protože jsem gay."

Ejjj další část je tu. Oba dva se tak nějak přiznali, i když jeden tak trochu nedobrovolně ale to je fuk:D. Doufam že jste si to užili a zatím #BaxČus :D