The Voice In My Head

#26

Pohled Štěpána

Vyjel jsem k 'našemu místu'. Naše místo byla vlastně jen obyčejná kavárna. Ale pro nás byla speciální. Bylo to místo kde jsme se všichni poprvé sešli a poté jsme se tam scházeli už pořád.

Už jsem byl před kavárnou kde jsem zahlédl jak si Radek na terase vychutnává kávu.
Došel jsem k němu a pozdravil ho:
"Ahoj Radku"
"Čau Štěpo" vstal a obejmul mně. "Dlouho jsme se neviděli" řekl když se odtáhl
"Jo to jo" řekl jsem a smutně se usmál.
"No tak o čem si se mnou chtěl mluvit? Docela mě děsíš."
"Je to složitý...hodně složitý a na dlouho. Takže doufám že máš dost času"
"Pro jednoho z nejlepších kámošů mám vždycky dost času. Ale začni už nebo se tady tou nervozitou zhroutim" nadechl jsem se než jsem začal mluvit.
"Dobře začalo to takhle..."

Povyprávěl jsem mu celý náš příběh. Vše co bylo před Davidem, co se dělo u něj i to co bylo potom. Radek pozorně poslouchal jen se občas na něco zeptal. Když jsem ale dořekl co se dělo u Davida koukal na mě s otevřenou pusou.
"Počkej, počkej počkej! Chceš mi jako říct že ani ne před 48 hodinama si byl támhle někde u toho magora a teď se tady se mnou bavíš jako by se nic nestalo?!" řekl s mírnou panikou v hlase. Byl jsem dokonce i celkem rád že to vzal takhle. Taky se mohl zvednout a s křik běžet na nejbližší policejní stanici a nebo mě už znovu vést do nemocnice.
"No jo. Co mám podle tebe dělet? Bejt v rohu schoulenej v klubíčku a brečet?" absolutně ignoroval co jsem mu řekl a pořád si jel to svoje.
"Pane bože, a si v pohodě? Nepotřebuješ nějak pomoc? Chceš hodit do nemocnice" aha no...už se zvedal ze židle ale já ho narazil zase zpátky.
"Prosim tě, uklidni se. Tak zaprvé v nemocnici jsem už byl a za druhé, zažil jsem už i horší věci. Jsem v pohodě. Teď mám ale mnohem větší problém. A to že si mě Pavel sakra nepamatuje!"
"No jo, no jo já zapoměl. Promiň jen jsem začal trochu panikařit. Promiň"

"Dobrý. Ale teď zpátky k řešení opravdového problému. Jak zařídit aby si na mně Pavel zase vzpoměl"

"Hele já nevim ale třeba mu to zkusit podle nějakejch vzpomínek připomenout" to by mohle fungovat ale...
"Ale podle jakejch vzpomínek?"
"Co třeba fotky?"
"Ne to asi ne. My moc fotek nemáme, vlastně jen pár našich selfie z míst kde jsme měli rande" řekl jsem a zoufale si podepřel hlavu rukou.
V tu chvíli ale Radek luskl prsty.
"Vždyť teď si na to kápnul. Vem ho na místa kde ste měli rande a nebo prostě nějakou vzpomínku" řekl s úsměvem od ucha k uchu.
"To neni blbej nápad. Ale jak to uděláme?

Začali jsme plánovat náš dokonalý nápad. Po asi hodině plánování Radkovi zazvonil mobil.

"Promiň tohle musím vzít" řekl a odešel kousek dál. Chvíli se tam s někým vybavoval a potom se vrátil s neutrálním výrazem.
"Kdo to byl?"
"Šéf, musim se vrátit do práce. Ale tak všechno už máme naplánovaný. Takže za dva tejdny až Pavla pustí z nemocnice?"
"Jo jo."
"Tak čau. Rád jsem tě zase viděl"
"Já tebe taky. Ahoj" pak už se jen otočil na patě a už ho nebylo.
Zvedl jsem se, zaplatil za sebe i za Radka a vydal se domů.

Doma jsem sebou jen plácnul do postele a jen si v hlavě přehrával náš plán. S Pavlem pojedu na všechny místa kde máme nějakou vzpomínku a u toho mu budu říkat co se kde dělo. Radek a já to tam ještě den před tím připravýme.
Doufám že to zabere...

Tak sem tady:D myslím že můžeme přeskočit proč jsem týden nepsala. Prostě nebyl čas. Furt nevim jestli napíšu sadend nebo happyend. Mám oboje ale nemůžu se rozhodnout.:D ale tak k jednomu se přiklánim trošku víc takže napíšu asi to:D doufám že nebudete zklamaný. Tak to bude všechno a zatím #BaxČus:D