The Voice In My Head

#27 konec

Pohled Štěpána

Célé dva týdny co Pavel byl v nemocnici probíhaly stejně a nic zásadního se nedělo.
Přinesl jsem Pavlovi jeho osobní věci a každý den jsem za ním chodil a snažil se mu připomenout kdo jsem. Bez úspěchu. Začínám ztrácet naději že si vůbec někdy vzpomene.

Včera mě nechal ho obejmout na rozloučenou. Na jednu stranu jsem za to byl hrozně rád. Konečně nějaký bližší kontakt a měl jsem konečně chvíli pocit že mě znovu miluje a všechno je při starém. Na druhou stranu mi ale došlo že víc než tohle od něj už nedostanu pokud si nevzpomene, že tohle je vše co mi s jeho city ke mně teď dokáže dát.
Všechno mi tak chybí. Chybí mi vše co jsme dělali předtím. Naše polibky, objetí, to jak vždy když Pavel vařil tak jsme museli volat hasiče, a nebo když jsme koukali na horor, a já se Pavlovi smál když se lekl. Byl mi tak blízko a zároveň tak daleko.

Vlastně mi teď byl doslova blízko. Protože u něj teď sedím v nemocnici a čekám až se vzbudí. Aww...je tak sladký když spí. Normálně bych ho probudil polibkem. Ale to teď nemůžu. Achjo...
Doufám že se za chvíli vzbudí, protože už za hodinů mám sraz s Radkem ohledně zítřejšího plánu na to aby si na mě Pavel vzpomněl.

Zrovna je 12:30, a já uviděl že se Pavel začíná probouzet, tak jsem se snažil nahodit úsměv i když mi do smíchu moc nebylo.
"Ahoj Pavle" řekl jsem s předstíraným úsměvem.
"Ahoj, co tu děláš tak brzo? Kolik vůbec je?" zeptal se a hned na to si zívl. Aww...
"Brzo? Je 12:30 Pájo"
"Ouu" bylo jediné co na to odpověděl. Pak bylo zase to proklaté trapné ticho. Poslední dobou se to děje nějak moc často.
"Hele za hodinu budu muset jít. Potřebuju něco zařídit ohledně tvého zítřejšího návratu"
"A co?"
"To je překvapení" řekl jsem a tentokrát se opravdu usmál.

Poté už jsme jen mluvili o všem možném. Ale upřímně si nepamatuji skoro nic o čem jsme se bavili. Byl jsem až moc zaslepený myšlením na zítřek.

Po hodině jsem se s Pavlem rozloučil a zamířil za Radkem na naše místo.

V pořádku jsem dojel na naše místo ale moc dlouho jsem tam nepobyl.
Jen co mě Radek zpozoroval zvedl se, zaplatil, a bez nějakého velkého uvítání jsme rovnou jeli na první místo.
První místo bude náš byt.
Bude to tam trošku vyzdobené ale ne nějak přehnaně protože tam Pavlovi jen odložím věci co měl v nemocnici a hned pojedeme na další místo. Druhé místo bude naše oblíbené kino.
Poté bude ještě několik míst jako například restaurace, naše místo a podobně.
Ale nejdůležitější místo je to poslední. Je to vyhlídka kousek za lesem kam jsme s Pavlem chodili pořád. Je tam vidět vše od města až po hory za ním. Sledovali jsme tam západy a východy slunce, občas jsme tam dokonce i spali. Je to pro mě asi to nejdůležitější a nejkrásnější místo které znám.

Okolo osmé hodiny večer bylo už vše nachystané a tak jsme se vydali domů. Radek se rozhodl že u nás přespí a potom se mnou pojede vyzvednout Pavla, ale hned u našeho bytu se odpojí. Bylo od něj hrozně milé žě mi pomohl, nevím co bych bez něj dělal.

Druhý den ráno

Strašná noc! Z toho všeho stresu jsem nemohl pořádně usnout, a když už se mi to konečně povedlo tak mě vzbudilo Radkovo chrápání. Chvíli jsem přemýšlel že ho udusím polštářem, ale myslím že za to že mi pomohl si zaslouží žít. A tak jsem se radši odebral do kuchyně udělat snídani. Kouknul jsem na hodiny. To je teprve osm ráno?! Díky Radku...
Pro Pavla jedeme až ve dvě. To se tady do té doby nervozitou zabiju.

Setřásl jsem tyhle myšlenky a začal připravovat snídani. Doufal jsem že mi ten čas uteče když budu něco dělat. Po dodělání snídaně pro mě i pro Radka jsem se znovu koukl na hodiny. 8:30...
Sklesle jsem pustil do snídaně. Najednou jsem ale z pokoje uslyšel ránu a potom nadávání. Musel jsem se uchechtnout.
"Dobré ráno" křikl jsem na něj ještě než přišel do kuchyně.
"No nádherné" řekl ironicky.